Anička v Kyjevě během své druhé návštěvy v letošním roce.
Foto: Anna Abramchuk
Cesta vlakem na Ukrajinu přes Polsko je o něco výhodnější, protože na hranicích se nečeká tak dlouho, říká Anna Abramchuková, která se nedávno vrátila z návštěvy příbuzných v Kyjevě. Od začátku války žije v České republice, ale do rodné země se občas na několik dní vrací. V rozhovoru popisuje, jak se vyvíjí situace v zemi napadené Ruskem.
Zdenka Danková: V Kyjevě máte příbuzné. Cítila jste se během pobytu bezpečně?
Anna Abramchuková: Ne, necítila. Na Ukrajinu jezdím pravidelně jednou nebo dvakrát ročně, protože v Kyjevě studuji a musím tam skládat zkoušky. Když poslední návštěvu srovnám s pobytem v březnu, situace byla tentokrát mnohem horší. I tehdy docházelo k ostřelování a útokům, ale ne tak blízko. To jsem vůbec nečekala.
Zprávy samozřejmě sleduji a jsem v kontaktu s babičkou a dědečkem, kteří v Kyjevě žijí. Pořád se jich ptám, jak se mají. Jenže oni nechtějí přinášet špatné zprávy. Vždycky odpoví, že se sice nevyspali, ale jinak jsou v pořádku. Vůbec jsem proto netušila, nakolik se situace zhoršila. Necítila jsem se tam bezpečně ani jediný den.
Jak na vás město působilo? Fungují obchody, doprava a školy?
V březnu ještě většina obchodů fungovala. Útoky ale od té doby zesílily a změnila se i ruská taktika. Dříve útočili hlavně v noci, teď i ve dne.
V Kyjevě, a zřejmě i v dalších částech Ukrajiny, se rozlišují dva stupně nebezpečí. Žlutý poplach upozorňuje na hrozbu dronů, červený na balistické střely. Při žlutém poplachu některé obchody a služby mohou fungovat, při červeném už ne.
Jenže útoků je tolik, že teď mnoho obchodů nefunguje ani při dronovém poplachu. Z Ukrajiny si obvykle vozím nějaké oblečení. Když se mě známí ptali, kolik šatů jsem si tentokrát přivezla, odpověděla jsem, že ani jedny. Do nákupního centra jsem se prostě nedostala.
Podobné je to s metrem. Podzemní úseky mohou během poplachu jezdit dál, nadzemní provoz se ale zastavuje. Pošty a úřady jsou také výrazně omezené. Fungují například některé restaurace, protože jinak by vůbec nemohly pokračovat v podnikání.
Jakmile se oznámí poplach, v tu chvíli je vypnuto GPS, nejde navigace, takže mapy v mobilu přestanou fungovat. Mobil vám říká: „Ztratil jste se.“
Před zničeným nákupním centrem lidé prodávají květiny.
Foto: Anna Abramchuková
Jak lidé na poplachy reagují? Odcházejí do krytů?
Ne všichni, ale mám pocit, že do krytů zase začíná chodit víc lidí. Moji prarodiče bydlí v rodinném domku a mají jen sklep. Na začátku války se tam schovávali, později říkali, že už tam chodit nebudou. Když jsem ale teď přijela, znovu o tom uvažovali. Výbuchy jsou slyšet i přes okna, zvlášť v noci, kdy je všude ticho.
Do krytů jsem chodila i já. Když mě poplach zastihl venku, vyhledala jsem si na speciální mapě nejbližší úkryt. Mapa ukazuje, jestli jde o stanici metra, podzemní prostor nebo jiné místo. Někdy tam se mnou čekali i další lidé.
Jaké jsou v krytech podmínky? Dá se tam třeba přespat?
Záleží na tom, o jaký kryt jde. Možná jste viděli záběry z metra, kde si lidé už vytvořili určité zázemí. Nosí si karimatky, někdy dokonce i stany, a spí tam.
V krytech ve školách nebo ve sklepích panelových domů to ale bývá jiné. Člověk si tam může sednout, ale pořádně se vyspat většinou nedá.
Mimochodem, ve většině případů, když Kyjev navštíví některý ze západních politiků, jako nedávno Friedrich Merz, Rusko zastaví útoky a lidé říkají, že se mohou alespoň vyspat.
Zažila jste během návštěvy něco, co vás obzvlášť zasáhlo?
Rozdělila bych to na osobní a bezpečnostní stránku. S babičkou a dědečkem jsme v neustálém kontaktu, ale velmi mě zasáhlo, když jsem zjistila, že začali přemýšlet o tom, co se stane, pokud jeden z nich zemře. Na něco takového jsem nebyla připravená.
Dědeček by chtěl psa, ale babička mu říká: „Počkej, a co když se nám něco stane? Kdo se o toho psa postará?“ Nebo dodává, že sama s ním zůstat nechce. Když jsem takové rozhovory slyšela, nevěděla jsem, co říct. Po telefonu o podobných věcech nemluví. Jenže když s nimi strávíte dva týdny, nemohou celou dobu předstírat, že je všechno v pořádku. Najednou si uvědomíte, jak moc se jejich život změnil.
A pak tu byl jeden konkrétní útok. Měla jsem zrovna online přednášku, kterou přerušil poplach. Výbuchy byly slyšet velmi blízko a uvažovali jsme, jestli nemáme jít do sklepa, i když ani ten není příliš bezpečný. Babička ležela na posteli, já seděla u počítače a dědeček v křesle. Když útok začal, dědeček náhle vyskočil z křesla a vyděšeně vykřikl, že se musíme někam schovat, protože už je to opravdu blízko. Nebyla jsem na jeho reakci připravená. Později jsme se dozvěděli, že při tom útoku vyhořel celý obytný dům. Bylo to skutečně blízko.
Kyjev: Květina roste před vyhořelým obytným domem.
Foto: Anna Abramchuková
Je ve městě znát, že mnoho mužů bojuje na frontě?
Ano. A ve srovnání s březnem je to podle mě ještě výraznější. Když přijdete do kavárny, většinou tam sedí ženy. Stejné je to v metru nebo na ulicích. Mužů je viditelně méně.
Připomnělo vám něco v Kyjevě město, které jste znala před válkou?
Bohužel asi ne. Kyjev se hodně proměnil. Ve městě vidíte vozidla, která používají vojáci protivzdušné obrany. Stojí i uprostřed ulic. Památníky a sochy jsou zakryté, aby se nepoškodily. Neustále znějí sirény a ozývají se výbuchy. Když jdete na procházku, už nemáte stejný pocit bezpečí jako před válkou. Celé město proto vnímáte jinak.
Jaká je nálada na vaší škole? Setkala jste se během pobytu se spolužáky?
Do školy jsem se nakonec vůbec nedostala. Přijela jsem kvůli výuce, ale v pondělí ráno nám oznámili, že z bezpečnostních důvodů zůstaneme doma a další den už budeme pokračovat prezenčně. V pondělí večer ale přišla další zpráva: ani následující den a pak celé dva týdny nemůžeme do školy, protože nám nemohou zaručit bezpečnost. Veškerou výuku jsme proto měli online.
O čem spolu lidé nejčastěji mluví?
S mnoha lidmi, s nimiž jsem se setkala, se rozhovor dříve nebo později stočil k tomu, zda by nebylo lepší Kyjev alespoň na nějakou dobu opustit. Ptala jsem se například jedné známé z vysoké školy, kam by jela. Odpověděla, že někam na západ Ukrajiny. Do zahraničí nechce, nikoho tam nezná a vnímá také postoje části zahraniční společnosti vůči Ukrajincům.
Máme i spolužačky, které se už v rámci Ukrajiny přestěhovaly například do Ivano-Frankivsku nebo Lvova. Lidé přitom většinou nemluví o trvalém odstěhování, ale o dočasném odjezdu, třeba alespoň na zimu. Slyšíte to i v autobuse, když si cestující povídají: „Včera něco dopadlo vedle našeho domu. S manželem jsme uvažovali, že někam odjedeme.“ Takové rozhovory jsou běžné. Z lidí, s nimiž jsem mluvila, nikdo neříkal, že by chtěl odejít do jiné evropské země.
Obávají se lidé v Kyjevě nadcházející zimy a možných problémů s energiemi?
Ano, myslím, že ještě víc než dříve. Už alespoň trochu tuší, co mohou čekat, a není to nic příjemného. Navíc vidíme, jak útoky zesílily. Podle informací, které jsem zaznamenala, Rusko během krátkého období zaútočilo na bezpočet energetických objektů po celé Ukrajině.
Jak se na Ukrajině připravují na zimu a případné výpadky elektřiny?
Vláda o konkrétních opatřeních příliš nemluví. Myslím si, že je to také proto, aby Rusko nemohlo přípravy narušit. Nakupují se generátory. Připravují se ale i samotní lidé, nejen na chlad a výpadky elektřiny nebo internetu, nýbrž i na případné problémy se zásobováním potravinami. Rusko totiž útočí také na obchody, nákupní centra a sklady.
Lidé si proto pořizují trvanlivé potraviny, deky a někdy i stany. Někteří si stavěli stany přímo doma a myslím, že to budou dělat znovu. Uvnitř stanu se totiž snáze udrží alespoň trochu tepla než v celé místnosti.
Mluví se mezi lidmi o mobilizaci?
O mobilizaci se ví dlouhodobě a muži znají své povinnosti. I proto je podle mě na ulicích méně mužů. Za ty dva týdny jsem ale osobně žádný rozhovor, který by se mobilizace týkal, nezaznamenala.
Co by podle vás znamenal přijatelný mír? Jak se na to dívají Ukrajinci?
Myslím si, že mír musí nastat za ukrajinských, tedy spravedlivých podmínek. Netroufám si tvrdit, že je to názor většiny, ale určitě ho zastává část společnosti. Nemůžeme přijmout ruský požadavek, abychom odevzdali část území. O území se snadno mluví, dokud na něm není váš domov. Když je to váš domov, není tak jednoduché ho obětovat. Zvlášť za něco, k čemu neexistují záruky.
Rusko také chce, aby Ukrajina omezila svou vojenskou připravenost. Jak může jeden stát něco takového diktovat druhému? My Ukrajinci si budeme vždy pamatovat, co se stalo. Proto si nemůžeme dovolit přistoupit na takové podmínky. Mír musí být spravedlivý.
Děkuji za rozhovor.
Anna Abramchuková studuje při zaměstnání, je členkou Výkonného výboru ve společnosti Ukrajinska Rada Kraje Vysočina / Українська рада КВ ЧР, je tlumočnicí ve společnosti CPIC, Kraj Vysočina, spoluzakladatelkou a první zástupkyní ředitele ve společnosti Asociace MOST UA-CZ a dobrovolnicí ve více dalších oblastech.
Anička poblíž Kyjeva se svými prarodiči.
Foto: Anna Abramchuková
Comments