(Nenad Cavoski / Shutterstock)
Naši chlupatí přátelé nejsou jen společníky – mohou také přinášet řadu zdravotních přínosů.
Pes čekající u dveří možná nedává pouze najevo, že chce jít na procházku. Tento každodenní rituál může být jedním z několika způsobů, jimiž domácí mazlíčci nenápadně ovlivňují naše stárnutí.
Výzkumy spojují chov domácích zvířat – zejména psů – s menší osamělostí, větším množstvím pohybu a u některých starších lidí také s pomalejším zhoršováním kognitivních funkcí.
Dosavadní poznatky naznačují, že přínos nemusí vycházet pouze z přítomnosti zvířete, ale také z činností, návyků a vztahů, které péče o něj vytváří.
Mohou domácí mazlíčci pomoci udržet mozek mladý?
Jedna z nejzajímavějších oblastí výzkumu se zabývá stárnutím kognitivních funkcí.
Studie publikovaná v časopise Scientific Reports sledovala po dobu až 13 let 637 převážně zdravých dospělých ve věku od 50 do 100 let. U majitelů domácích zvířat docházelo podle několika ukazatelů k pomalejšímu zhoršování kognitivních funkcí než u lidí bez zvířete. U majitelů psů souviselo venčení také s pomalejším poklesem výsledků některých kognitivních testů.
Jiná studie, které se zúčastnilo téměř osm tisíc lidí ve věku 50 let a více, zjistila, že vlastnictví domácího mazlíčka souviselo s pomalejším zhoršováním verbální paměti a slovní pohotovosti – ovšem pouze u lidí žijících o samotě. U osob žijících s dalšími lidmi se stejná souvislost neprokázala.
Jednalo se o observační studie, které nemohou dokázat, že mozek chrání přímo domácí zvířata. Lidé v dostatečně dobrém zdravotním stavu, aby se mohli o zvíře starat, se mohou od ostatních v důležitých ohledech lišit.
Specialistka na kočky Kuo Lan-Hsin se přesto domnívá, že důležitou roli může hrát opakovaná stimulace spojená s péčí o zvíře. Nervová soustava si podle ní zachovává plasticitu po celý život a činnosti, které vyžadují pohyb, plánování, reagování a vzájemnou komunikaci, mozek neustále zaměstnávají.
Vlastnictví psa a demence
Další vodítko přinesla rozsáhlá japonská studie.
Výzkumníci sledovali více než 11 tisíc starších lidí žijících ve vlastních domácnostech. Zjistili, že u současných majitelů psů byla během přibližně čtyřletého období pravděpodobnost rozvoje demence vedoucí k omezení soběstačnosti asi o 40 procent nižší než u lidí, kteří psa nikdy neměli nebo jej vlastnili pouze v minulosti. U chovu koček se stejná souvislost neprokázala.
Výrazný vztah se ukázal zejména u majitelů psů, kteří pravidelně cvičili a nebyli společensky izolovaní.
Právě tento rozdíl může zjištění částečně vysvětlovat. Venčení psa spojuje fyzickou aktivitu s pobytem venku a příležitostmi ke kontaktu se sousedy i dalšími majiteli psů. Krmení zvířete a péče o něj zároveň přinášejí každodenní povinnosti.
Výzkum tedy nedokazuje, že psi zabraňují vzniku demence. Poukazuje spíše na praktičtější možnost: vlastnictví psa může podporovat několik návyků, které již dřívější poznatky spojily se zdravým stárnutím.
Společnost, stres a každodenní režim
Domácí zvířata mohou být obzvláště cenná tam, kde má člověk jen omezený kontakt s ostatními lidmi.
V jedné studii uváděli majitelé domácích zvířat ve věku 60 let a více osamělost o 36 procent méně často než lidé bez zvířete, a to i poté, co výzkumníci zohlednili několik dalších faktorů. Zvláště často se cítili osamělí lidé, kteří žili sami a žádného domácího mazlíčka neměli.
Studie publikovaná během pandemie covidu-19 v časopise PLOS One podobně zjistila, že majitelé psů vykazovali nižší míru depresivních příznaků a vnímali větší společenskou podporu než lidé, kteří si psa přáli, ale žádného neměli.
Výzkum vlivu domácích zvířat na duševní zdraví však přináší nejednoznačné výsledky. Zvířata nemohou nahradit mezilidské vztahy a jejich chov by se neměl považovat za léčbu deprese nebo osamělosti.
Případný přínos může spočívat spíše ve spojení společnosti a pravidelného denního režimu.
Domácí mazlíčci potřebují krmit, česat a zabavit, psi navíc také venčit. Tyto povinnosti mohou vytvářet pevné body každého dne a dodávat člověku pocit smysluplnosti, zejména pokud žije sám nebo již odešel do důchodu.
Kontakt člověka se zvířetem může ovlivňovat také tělesnou reakci na stres. Studie spojují interakci s domácími zvířaty se změnami krevního tlaku, srdeční frekvence a hladin hormonů souvisejících se stresem. Oční kontakt mezi psy a jejich majiteli souvisí také s oxytocinem, hormonem, který se podílí na vytváření sociálních vazeb.
Zvířata však mohou být zároveň zdrojem stresu. Výsledná zkušenost do značné míry závisí na konkrétním člověku, zvířeti a životních podmínkách. Roli hrají výdaje za veterinární péči, problémy s chováním, narušování spánku i samotná odpovědnost za péči.
Když se zvířata stanou součástí terapie
Vztah mezi člověkem a zvířetem si našel místo také ve zdravotní péči.
K průkopníkům moderního oboru patřil psycholog Boris Levinson. Všiml si, že jeho pes Jingles pomáhá některým dětem lépe spolupracovat během psychoterapie. V roce 1964 zavedl pojem „terapie s pomocí domácích zvířat“.
V současnosti se vycvičená zvířata využívají v nemocnicích, domovech pro seniory, rehabilitačních programech a dalších zařízeních. Výzkum terapie za pomoci zvířat se zaměřuje na možné přínosy, mezi něž patří zmírnění úzkosti a stresu nebo lepší spolupráce pacientů při léčbě.
Psi mohou být také vycvičeni k pomoci lidem s epilepsií během záchvatu nebo po něm. Jejich mimořádný čich zároveň podnítil výzkum zaměřený na odhalování biologických signálů spojených s nemocemi, jako je rakovina.
Tyto způsoby využití se od běžného chovu domácích mazlíčků liší, protože zvířata jsou vybírána a cvičena pro konkrétní léčebné nebo asistenční úkoly.
Je domácí mazlíček vhodný pro každého?
Chov domácího zvířete může být zdraví prospěšný, ale pořídit si ho především ze zdravotních důvodů vyžaduje důkladné zvážení.
Kuo doporučuje posoudit velikost, povahu, zdravotní stav a míru aktivity zvířete a porovnat je s fyzickými schopnostmi budoucího majitele a podmínkami jeho bydlení.
Pro starší lidi může být zvláště důležitá velikost zvířete. Velký nebo velmi energický pes může nečekaně zatáhnout za vodítko či do majitele narazit, a zvýšit tak riziko pádu.
Zvážit je třeba také praktické požadavky. Rozhodnutí by mělo zohlednit náklady na veterinární péči a krmivo, péči o srst, případné alergie, omezení spojená s bydlením, cestování i schopnost majitele starat se o zvíře po celý jeho život. Stejně důležité je také blaho samotného zvířete.
Lidé, kteří mají zvířata rádi, ale nemohou se o ně starat nepřetržitě, mohou trávit čas s mazlíčkem někoho z rodiny, pracovat jako dobrovolníci v organizaci pečující o zvířata nebo se zapojit do organizovaného programu za jejich účasti.
Výzkumy v konečném důsledku netvrdí, že domácí mazlíčci jsou lékem. Jejich možný přínos pro zdraví může být mnohem obyčejnější – a možná právě proto zajímavější.
Zvíře dává člověku někoho, o koho může pečovat, důvod dodržovat každodenní režim a v případě psa také důvod vstát a vyjít ven.
Tyto drobné povinnosti se mohou postupem času spojit v něco skutečně významného.
–ete–
-etcz-
Comments