Takzvaný „pochod pokroku“, na němž se shrbený tvor postupně narovnává až do podoby moderního člověka, je zavádějícím obrazem původu člověka. Upraveno pomocí AI. (Epoch Times, Shutterstock)
Tvrzení „člověk pochází z opice“ se stále objevuje ve školních učebnicích i populární kultuře, jako by samo o sobě shrnovalo půldruhého století vědeckého výzkumu lidské evoluce.
Pochází člověk z „opice“?
Ve skutečnosti toto tvrzení vychází ze zjednodušeného, lineárního a hierarchického pohledu na živý svět, který údaje shromážděné od dob průkopníků srovnávací anatomie až po současnou paleoantropologii z velké části vyvracejí, uvádí Pascal Picq, paleoantropolog působící na Collège de France.
Podíváme-li se zpět na důkazy získané za posledních 150 let, na vědecké spory i přetrvávající nejasnosti, ukazuje se, že historie lidského původu je mnohem složitější a nejistější, než naznačuje dnes už proslulý obraz „pochodu pokroku“, na němž se shrbený tvor postupně napřimuje, až se z něj stane moderní člověk.
Omyl, který přetrvává
Představa, že člověk „pochází“ z jiného živočicha, se v Evropě prosadila koncem 19. století v návaznosti na práci britského přírodovědce Charlese Darwina. Sám Darwin však byl v otázce lidské evoluce v knize „O původu druhů“, vydané roku 1859, velmi opatrný, protože tehdy chyběly fosilie, které by umožnily upřesnit, „jak“, „kdy“ a „kde“ k ní mělo dojít.
Současní paleoantropologové naopak zdůrazňují rozvětvený charakter lidské evoluce: namísto jediné linie, která by mechanicky směřovala k dnešnímu člověku, připomíná historie našeho druhu strom s mnoha větvemi, z nichž řada zanikla, uvádí National Geographic.
Představa čtyřnohého tvora, který se postupně vzpřimuje až do podoby člověka, se ve 20. století rozšířila prostřednictvím plakátů, školních učebnic i populární kultury a dodnes výrazně ovlivňuje naši představu o původu člověka. Naznačuje, že dnešní šimpanz se jakýmsi způsobem dále „vyvíjel“, až z něj vznikl člověk, přestože všechny současné druhy jsou výsledkem odlišných evolučních drah.
Odborníci nicméně připomínají, že taková představa je podle slov paleoantropologa Pascala Picqa „hezký příběh… ale nefunguje“. Uplatňujeme-li tento způsob uvažování, přenášíme na evoluci nevhodný model rodokmenu: stejně jako „nejbližší osobou je pro mě moje sestra, ale nepocházím ze své sestry“, mohou si být současné druhy blízké, aniž by jeden byl přímým předkem druhého.
Toto nedorozumění přetrvává o to více, že jej živí fyzická a behaviorální podobnost mezi člověkem a některými dnešními primáty. Ta byla dlouho vykládána jako viditelná stopa postupné přeměny. Ve skutečnosti jsou druhy, které nás dnes obklopují, z hlediska evoluce stejně současné jako my: nejsou překonanými mezistupni, ale dnešními formami, které rovněž vzešly z vlastních evolučních dějin.
Hypotéza společného předka, kterého se dosud nepodařilo nalézt
Vědci dnes zdůrazňují formulaci, kterou považují za přesnější: člověk a někteří dnešní lidoopi mohou sdílet společný původ, žádný současný druh však nelze považovat za přímého předka jiného. Tato nuance zásadně mění způsob, jakým o našem původu vyprávíme: nejde už o žebřík, kde každý stupeň vede k dalšímu, ale spíše o strom s mnoha větvemi.
Práce Charlese Darwina bývají často používány jako argument pro představu přímé posloupnosti, přestože autor knihy „O původu druhů“ se k lidské evoluci vyjadřoval velmi zdrženlivě a neměl téměř žádné fosilní důkazy, které by jednotlivé etapy tohoto vývoje popisovaly.
V jádru tohoto zmatku stojí také pojem „chybějící článek“, kterým se označuje hypotetická přechodná forma, jež by vytvářela jasné a přímé spojení mezi zvířetem a dnešním člověkem. Ani po 150 letech vykopávek však nebyla nalezena úplná a nezpochybnitelná kostra, která by takovému „chybějícímu článku“ odpovídala.
Paleoantropologové označili několik fosilií za možné velmi dávné předky člověka – například Australopithecus afarensis (druh, k němuž patřila Lucy) nebo Sahelanthropus tchadensis, známý jako Toumaï –, žádnou z nich však nelze představit jako „chybějící článek“, který by nepřerušeně spojoval známý živočišný druh s dnešním člověkem.
Odborníci se rozcházejí v názoru na jejich přesné místo v evolučním stromu a fosilní záznamy jsou často neúplné, obtížně datovatelné a připouštějí více výkladů. Vzácnost takových koster podle článku rovněž vyvolává otázky ohledně evoluce, která měla probíhat miliony let a týkat se milionů jedinců, z nichž se dosud žádné takové množství pozůstatků nenašlo.
Vědci proto připouštějí, že dosud nebyl paleontologickou komunitou formálně identifikován žádný přímý důkaz, žádná úplná kostra „chybějícího článku“ ani jediný společný předek člověka a dnešních lidoopů. Vědecká debata se dnes méně soustředí na hledání jednoho ideálního článku a více na přesnou rekonstrukci mozaiky dávných forem, jejichž anatomické znaky vykazují určité podobnosti.
Fosilie, DNA a bílá místa paleoantropologie
Od počátku 20. století postupně posílily představu o lidské evoluci probíhající po miliony let nálezy fosilií, které se výrazně liší od dnešního člověka. První pozůstatky připisované neandertálcům a později Homo erectus v Indonésii sehrály rozhodující roli, protože ukázaly, že v minulosti existovaly i jiné lidské formy, které dnes již vymizely.
K těmto fosiliím se přidaly také nověji popsané druhy, například Homo floresiensis v Indonésii nebo Homo luzonensis na Filipínách, které dokládají mimořádnou rozmanitost rodu Homo v čase i prostoru. Analýzy starověké DNA navíc odhalily případy křížení mezi dnešním člověkem a některými z těchto vyhynulých příbuzných, zejména neandertálci, jejichž části genomu se dodnes vyskytují u euroasijských populací. U lidoopů však takové stopy nalezeny nebyly.
Ani tyto pokroky však nestačí k zaplnění všech mezer v časové posloupnosti. Odborníci připouštějí, že existují dlouhá období, o nichž máme jen velmi málo dokladů.
Hypotéza společného předka tak prozatím zůstává vědeckou konstrukcí založenou na nepřímých indiciích, nikoli skutečností doloženou generacemi koster, které by poskytovaly důkaz takového mezidruhového vývoje.
Ve studii publikované v časopise Science autoři zhodnotili hlavní objevy v oblasti původu hominidů za 150 let od Darwinových úvah. Dospěli k závěru, že výzkum je „jeden velký chaos“:
„Když se podíváme na příběh původu hominidů, zjistíme, že je to jednoduše jeden velký chaos – neexistuje ani náznak konsenzu,“ uvedl hlavní autor Sergio Almécija, vedoucí výzkumný pracovník v oboru antropologie v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku, v prohlášení.
Zeměpisný původ prvních lidí: Afrika, ale také Čína
Vědecká obec se dlouho přikláněla k modelu známému jako „Out of Africa“, podle něhož se první anatomicky moderní lidé objevili před několika stovkami tisíc let v Africe a následně v několika migračních vlnách pronikli do Eurasie. Tento model se opírá o fosilie lidí nalezené na africkém kontinentu.
Nálezy z Asie, zejména z Číny, však tento jednoznačný obraz poněkud komplikují. Fosilie vykopané například v Sü-čchangu v provincii Che-nan a datované přibližně do období před 125 000 až 105 000 lety vykazují směs znaků, které je přibližují dávným čínským populacím, moderním lidem i neandertálcům. Někteří vědci na základě těchto indicií hovoří o možné regionální „kontinuitě“, podle níž se mohly lidské populace vyvíjet více samostatně a objevovat se v několika částech světa.
Novější datování lebek nalezených v Jün-sienu v provincii Chu-pej navíc přispělo k přehodnocování časového rámce výskytu Homo erectus v Číně, uvádí Nature. Nástroje připisované tomuto druhu, datované do období před 2,1 až 2,3 milionu let, vedou některé odborníky k návrhu „posunout počátky Homo erectus“ v této oblasti dále do minulosti, aniž by však panovala shoda na celkovém migračním scénáři.
V této souvislosti někteří badatelé tvrdí, že původ člověka už nelze popisovat jako výlučně africký. Poukazují přitom na fosilie a nástroje objevené v Číně a na stopy velmi dávného osídlení tohoto území, uvádí článek zveřejněný na webu francouzského ministerstva zahraničních věcí. Tyto práce africké nálezy neodmítají, zdůrazňují však potřebu plně začlenit asijské fosilní záznamy do evolučních scénářů, i kdyby to znamenalo přehodnotit relativní význam jednotlivých oblastí.
Přetrvávající obraz „člověka pocházejícího z opice“ v populární kultuře
Výraz „člověk pochází z opice“ zůstává přesto součástí běžného jazyka a stále slouží jako základní zkratka i ve školních učebnicích, přestože podle současného vědeckého poznání neodpovídá skutečnosti.
Dosavadní poznatky ukazují, že nebyl objeven žádný jediný „chybějící článek“ – přestože je tato otázka předmětem sporů –, že dosud nebyl nalezen dokonale zdokumentovaný společný předek člověka a lidoopů a že původ člověka, který nelze jednou provždy pevně zasadit pouze do Afriky či Číny, zůstává předmětem otevřené vědecké debaty.
–etfr–
-etcz-
Comments