Budova Berlaymont, sídlo Evropské komise, v Bruselu 15. prosince 2025. (Nicolas Tucat / AFP prostřednictvím Getty Images)
Komentář
Mezi Spojenými státy a Evropskou unií se blíží důležitá a složitá obchodní jednání. Ta probíhají na pozadí skutečných a rostoucích obav o stabilitu a budoucnost odvážného evropského experimentu.
Osmdesát let po skončení druhé světové války lze snadno zapomenout, jak mimořádným úspěchem bylo vytvořit a udržet tak širokou jednotu cílů mezi téměř všemi evropskými zeměmi na západ od nejvnitřnějších republik bývalého Sovětského svazu a Turecka. Celkem se jedná o 27 zemí. S výjimkou Švédska, Irska, Španělska a Portugalska byly všechny tyto země silně zasaženy druhou světovou válkou a přes mnohé z nich, včetně Německa, Itálie, Polska, Nizozemska, Belgie a Maďarska, se přehnaly rozžhavené hrábě války bojujících stran, často hned dvakrát.
Většina z nich byla také nemilosrdně bombardována ze vzduchu a Španělsko, ačkoli se světové války jako bojující strana neúčastnilo, završilo v roce 1939 občanskou válku, do níž zasáhly Itálie, Německo a Sovětský svaz. Konflikt zpustošil celou zemi a připravil o život víc než milion lidí.
Vybudovat z této strašlivé hekatomby fungující hospodářskou a společenskou konfederaci, v níž mezi jednotlivými zeměmi nedochází k násilným sporům a kde 80 let míru – zejména posledních 35 let v případě zemí dříve ovládaných Sovětským svazem – přineslo průměrnou životní úroveň na obyvatele odpovídající přibližně dvěma třetinám úrovně Spojených států, je nutno řadit k nejpozoruhodnějším a nejpozitivnějším úspěchům mezinárodní diplomacie v dějinách národního státu.
Výsledky těchto 27 evropských zemí ve srovnání s jejich vlastní individuální historií jsou pozoruhodně pozitivní. Jejich výsledky z hlediska konkurenceschopnosti však už tak povzbudivé nejsou. Pokud jde o podíl na světovém HDP v letech 2000 až 2025, Spojené státy vzrostly z 18 procent na současných 25–26 procent a Čína přibližně ze 7 procent na 18 procent, zatímco Evropa mírně klesla z 19 procent na 17 procent.
Existuje řada důkazů, že v rámci tohoto uspořádání bylo vynaloženo značné množství veřejných prostředků jako svého druhu „výkupné za společenský smír“ na vytvoření institucí a celoevropských politik, které měly ekonomickými prostředky odradit od jakéhokoli pokušení vrátit se k ničivým otřesům, k nimž se evropské dělnické a zemědělské vrstvy po vypuknutí Francouzské revoluce v roce 1789 nesčetněkrát uchylovaly se stále větší intenzitou.
Je riskantní příliš zobecňovat napříč tolika zeměmi a rozdílnými ekonomikami, ale obecně je třeba říci, že v důsledku těchto socialistických politik postupoval hospodářský růst pomaleji, byť byl rozdělen rovnoměrněji, než by tomu jinak pravděpodobně bylo.
Comments