Grafika projektu Liga svobodných. (S laskavým svolením S. Spurného)
Rozhovor s novinářem, zakladatelem webu Syrzdarma.cz a neúnavným bojovníkem za svobodu slova Stanislavem Spurným. Co přináší jeho nový projekt Liga svobodných? Proč považuje veřejnoprávní televizi za hlavního šiřitele dezinformací? V čem nám může být Amerika inspirací? A proč považuje politiku Bruselu za úpadek civilizace? To vše se dozvíte níže.
Nedávno jste s Markem Vašutem a Společností pro obranu svobody projevu spustili sérii podcastů pod názvem Liga svobodných. Co si pod tím mají lidé představit?
Je to takový projekt občanské společnosti, jehož cílem by mělo být přinést srozumitelně, stručně a snad i částečně v zábavné formě, ty nejlepší argumenty z minulosti na obranu svobody jednotlivce.
Proč myslíte, že je svoboda ohrožena?
My, kteří jsme zažili 90. léta, jsme vůbec netušili, že o 25 let později tady budeme sedět a obávat se o budoucnost vlastních dětí. Myslím si, že to cítí spousta lidí. Je tady tlak Evropské unie na cenzuru, tlak různých neziskových organizací a celého veřejného prostoru na to, že svoboda slova má své limity. Jenže o tom, co ty limity jsou a nejsou, bude hovořit pouze ten, kdo je u moci. A řada dalších událostí, namátkou vypnutí 20 webů bez soudního rozhodnutí Fialovo vládou… Já si to pamatuju, to si netroufli ani bolševici vůči Plastic People (of the Universe).
Když je chtěli poslat do basy, tak si na ně vymysleli nějakou habaďůru. Ale my tady máme vládu, která jen tak z ničeho nic nařídí, aby se vypnulo 20 webů, protože to, co se na nich píše, se vládě nelíbí. Takže si myslím, že těch indicií je tady více než dost.
A Souhlasíte s tím, že i svoboda slova má své limity?
To je právě ta diskuze, která je velice obtížná. Protože i lidé jako já, kteří intuitivně cítí, že svoboda slova je důležitá a že by neměla být omezována, tak v okamžiku, kdy začne někdo říkat něco, co se vám nelíbí, nebo co je hnusné, tak přirozenou tendencí každého člověka je to zakázat. Je to ošklivé, je to hnusné, zakažme to…
Takže přesvědčit lidi o tom, že svoboda slova má nějaké svoje limity, je relativně jednoduché. Právě proto si myslím, že argumenty pro a proti z minulosti jsou důležité. Každý si na to může udělat názor. Nejlepší studnicí je Amerika, kde se lidé můžou seznámit s 250letou historií diskuzí na téma limity svobody slova. A i tam se to samozřejmě vyvíjelo. A byla by podle mě chyba ignorovat tolik let diskuzí mezi relativně chytrými lidmi a tvářit se, že tomu rozumíme lépe.
Kde tedy jsou ty limity? Je v pořádku nechat někoho propagovat myšlenky vedoucí například k vyhlazení jiné skupiny lidí?
To je právě ta velmi obtížná otázka. Když se podíváte do Ameriky, jak se tam ta teorie vyvíjela, v prvé řadě byste měli rozlišovat mezi různými typy řečí. Je normální řeč, je reklama a potom je politická řeč. Ta by měla požívat nejvyšší ochrany, protože to je záruka demokracie, že lidé jsou schopni vyslovit vlastní názor.
Druhým argumentem pro velmi omezené limity slova, pokud vůbec nějaké jsou, je, že slovo je vyslovená myšlenka. Pokud lidem zakazujete říkat, co si myslí, tak jim vlastně zakazujete myslet. Třetím argumentem je to, že svoboda slova je obrovskou konkurenční výhodou západní civilizace. Pokud necháte lidi pohádat se mezi sebou o tom, co je nejlepší, pak ať zvítězí ten nejpropracovanější názor, to zaprvé.
A za druhé, pokud se společnost špatně rozhodne, svoboda slova jí dává možnost tu chybu velice rychle napravit. Pokud tu možnost společnost nemá, škody, které špatné rozhodnutí způsobují, jsou astronomické. A tady nemusíte chodit nikam daleko. Kdyby tady média neomezovala svobodnou diskuzi, troufnu si tvrdit, že škody, které způsobil nesmyslný Green Deal, by byly daleko menší. Teď jsou v řádu trilionů peněz, nepředstavitelná suma, kterou společnost vyhodila na něco, co si myslím, že se ukáže jako úplně špatné.
Vrátím se ale zpátky do Ameriky, kde začínali s relativně přísnými limity. Tohle platilo až do první světové války, kdy padly první významné rozsudky na téma svobody slova. Jeden byl Abrams vs. United States, jeden byl Schenck vs. United States, kde ještě stát odsoudil protiválečné aktivisty za roznášení letáků. Ale už v té době zazněla na soudu nesouhlasná stanoviska.
V roce 1968 přišlo to nejdůležitější rozhodnutí, to bylo Brandenburg vs. Ohio, kde na shromáždění Ku Klux Klanu jeden z vůdců vykřikoval: „Pohřběte negry! Vyžeňte židy!“ a podobné věci. A soud řekl, že schvalování nelegálního jednání není trestné. Vůdce Ku Klux Klanu se obhajoval tím, že řekl, že ho nelze trestat za to, že si někde vykřikuje něco, co se vám nelíbí.
To bylo přelomové rozhodnutí, které zvrátilo 50 let starý precedent a stanovilo princip, že stát může trestat projevy nenávisti pouze v případě, že by mohly vést k okamžitému nebo bezprostředně následujícímu nelegálnímu jednání a že je zároveň pravděpodobné, že takové nelegální jednání vyvolá. A od té doby, od roku 1968, americký nejvyšší soud výrazně zpřísňoval možnosti, kdy stát může někoho trestat za to, co říká.
Ve většině argumentů, které soudy uvádějí na obranu svobody slova, je, že svobodná společnost musí unést odporné vyjádření, unést něco, s čím hrubě nesouhlasí. A to je cena za svobodu slova. Protože když naskočíte na vlak omezování svobody slova, nikdo neví, kde to skončí, protože je to velmi fluidní.
Comments