Romantizující grafika Antonia Stradivariho při prohlídce hudebního nástroje, 1860–1870, Viktor Bobrov. (Volné dílo)
Umělec a řemeslník, který stanovil měřítka pro výrobu houslí.
V roce 1720 napsal italský kněz Desiderio Arisi: „V Cremoně žije také můj blízký přítel Antonio Stradivari, vynikající výrobce všech druhů hudebních nástrojů.“
Arisi zasvětil svůj život zaznamenávání příběhů významných obyvatel Cremony a zručný houslař Antonio Stradivari (1644–1737) patřil k nejvýznamnějším osobnostem v dějinách města. Více než 70 let vyráběl smyčcové nástroje, které neměly obdoby ani svým zvukem, ani řemeslným zpracováním.
Tóny jeho houslí, violoncell, harf a dalších nástrojů dokázaly zaplnit každý kout koncertního sálu. Stradivariho nástroje byly nejen mimořádně zvučné, ale také hluboce výrazové. Vyznačovaly se pozoruhodnou čistotou a barvou tónu, kterou kritici a historikové přirovnávali k lidskému zpěvu.
Nejstarší známé Stradivariho housle pocházejí z roku 1666. Za svůj život vyrobil více než 1 100 nástrojů, dnes je však známo pouze přibližně 650 z nich. Když zemřel, mnoho jeho děl zůstalo rozptýleno na neznámých místech po celé Itálii. Stradivariho jméno kdysi mohlo skončit jen jako okrajová poznámka v dějinách. O několik staletí později jsou však jeho nástroje považovány za historické skvosty a vystavují je muzea, koncertní síně i soukromé sbírky.
Zlaté období
Housle Antonius, 1711, Antonio Stradivari. Javor, smrk, eben; 58,4 × 20,3 centimetru. Metropolitní muzeum umění, New York. (Volné dílo)
Arisiho zápis vznikl na samém konci období, které je označováno jako Stradivariho zlatá éra, trvající od roku 1700 do roku 1720. Právě tehdy se houslař stal skutečným inovátorem a některé z jeho nových postupů se později staly charakteristickými znaky jeho tvorby.
„Mezi zvláštní vlastnosti houslí ze zlatého období patří větší šířka, plošší klenutí, nádherně žíhaná javorová zadní deska a lesklý červený lak,“ uvádí Smithsonův institut.
Než řemeslník dosáhl vrcholu své tvorby, zdokonaloval se v práci se dřevem. Odborníci se dlouhodobě domnívají, že právě jeho zkušenosti se zpracováním dřeva mu při výrobě hudebních nástrojů velmi prospěly.
Spisovatel Toby Faber v rozhovoru pro internetový magazín Violinist připomněl výrok, který se o slavném houslaři tradoval:
„Říkávalo se: ‚Jiní dělali se dřevem, co mohli. Stradivari s ním dělal, co chtěl.‘“
Po Stradivariho smrti v roce 1737 bylo mnoho jeho nástrojů odloženo a ponecháno napospas nepříznivým podmínkám. O sto let později se s tím však nehodlal smířit obchodník s houslemi Luigi Tarisio. Cestoval po Itálii a pátral po Stradivariho dílech. Od 20. do 40. let 19. století jich řadu objevil a upozornil na ně hudební nadšence v kulturních centrech, jako byly Paříž a Londýn.
Někteří z těchto obdivovatelů se stali hrdými majiteli nástrojů nesoucích označení „Stradivarius“, které odkazovalo na latinizovanou podobu houslařova příjmení. Sám Stradivari své nástroje podepisoval jménem Antonius Stradivarius. Tarisio znovuobjevením a uchováním jeho děl oživil houslařův odkaz.
Stejně jako všechny nástroje vyrobené z přírodního materiálu, například ze dřeva, podléhaly i Stradivariho housle opotřebení – ať už při hraní, nebo prostým působením času a povětrnostních podmínek. Jedny housle z roku 1716, známé jako „Mesiáš“, však dodnes vypadají téměř jako nové. Patří k nejtypičtějším Stradivariho dílům a byly jedním z několika mistrovských nástrojů, které vznikly během jeho zlatého období.
„Mesiáš“
Housle Mesiáš, 1716, Antonio Stradivari. Javor a smrk; délka 59,7 centimetru. Ashmolean Museum, Oxford. (Geni / CC BY-SA 4.0)
Nástroj, který je zároveň uměleckým dílem, získal svou přezdívku kvůli Tarisiově úzkostlivé péči. Když housle objevil, nedokázal se s nimi rozloučit. Téměř 30 let je ukrýval na statku svých rodičů v Itálii. Tajemství, které nástroj obklopovalo, vyvolávalo značný rozruch. Neustále se o něm mluvilo, ale nikdo jej nikdy neviděl. Právě proto začal být označován jako „Mesiáš“.
Vytoužené housle mohly změnit majitele až po Tarisiově smrti v roce 1854. Dnes jsou uloženy v Ashmolean Museum v anglickém Oxfordu. Dřevo houslí si zachovalo svůj přesýpací tvar bez jakýchkoli známek deformace a sytě červený lak bez jediného poškození se stále nádherně leskne.
Housle „Mesiáš“ zdobí složitě vyřezávaný struník, tedy součást nástroje, k níž jsou upevněny jeho čtyři struny. Do struníku je vyryta scéna Narození Páně s novorozeným Kristem. Její detaily zůstávají dodnes stejně výrazné jako v době svého vzniku.
Tuto ozdobu přidal až v 19. století francouzský houslař Jean-Baptiste Vuillaume, přesto se stala nedílnou součástí legendy, která nástroj obklopuje. Stradivariho housle posloužily jako inspirativní plátno pro tuto propracovanou výzdobu.
Rozhovor mezi hráčem a nástrojem
Stradivari pracoval až do posledních dnů svého života. Krátce před svou smrtí ve věku 93 let vyrobil ještě troje housle. Tarisiovo detektivní úsilí zajistilo, že se Stradivariho odkaz zachoval, jeho příběh však dlouho po vzniku posledního nástroje připomíná ještě jeden pozoruhodný aspekt houslařovy práce.
Z melodie houslí vzniká neviditelný jev. Při hře vytvářejí zvukové vlny v jejich dřevě nepatrné stopy. V tomto smyslu v sobě mnohé Stradivariho housle, na něž hráli uznávaní hudebníci, například Itzhak Perlman, nesou příběh celého svého života od chvíle, kdy opustily ruce svého oddaného tvůrce.
Houslisté si tohoto jedinečného a živého vztahu mezi hráčem a nástrojem velmi váží. Připomíná rozhovor, k němuž dochází pokaždé, když hudebník vezme housle do rukou a přejede smyčcem po strunách.
Slavný houslista a dirigent Yehudi Menuhin, který hrál na jedny ze Stradivariho houslí známé jako „Khevenhüller Strad“, si tento trvající rozhovor velmi dobře uvědomoval.
Jednou prohlásil:
„Velké housle jsou živé. Už jejich samotný tvar ztělesňuje záměry tvůrce a jejich dřevo uchovává historii – či duši – všech svých postupných majitelů.“
Houslista Yehudi Menuhin drží Stradivariho housle v zákulisí před koncertem při zahájení 20. sezony Jihokalifornské symfonické asociace 11. května 1938. (AFP / Getty Images)
O odkazu legendárního italského houslaře Faber řekl:
„Nástroje, které vyrobil, jsou i po 250 letech stále nejlepší na světě. Jsou to úžasné živé spojnice s minulostí.“
Stradivariho housle k nám promlouvají dodnes.
Kterým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Své náměty a připomínky nám zasílejte na adresu [email protected].
–ete–
-etcz-
Comments