Péče o těžce postižené osoby je náročná a často ji přebírají příbuzní na úkor svého vlastního času a zdraví. Ilustrační foto. (artichoke studio / Shutterstock)
Průzkum PAQ Research zjistil, že břímě péče o těžce postižené občany musí často nést jejich příbuzní, zatímco nabídka terénních služeb je omezená a její využití je limitováno finanční podporou státu.
Aby lidé s postižením nemuseli tolik chodit na toaletu, raději se omezují v jídle a pití, ukázal také průzkum. Terénní služby jsou k dispozici jen v omezeném časovém rámci, přičemž stát příspěvkem pokryje jen přes 60 % potřeb, které osoby s těžkým postižením vyžadují. Hendikepovaní proto využívají terénní služby hlavně pro nutné úkony a naopak minimálně na společenské a vzdělávací aktivity. V některých venkovských oblastech nejsou terénní služby k dispozici vůbec.
Většina osob s nejtěžším postižením potřebuje péči velmi často. Tři čtvrtiny vyžadují podle výsledků průzkumu péči či dohled po celý den nebo po jeho většinu. Čtyři z deseti dokonce závisejí na nepřetržité péči jiné osoby.
Organizace se dotazovala osob se třetím (těžkým) a čtvrtým (velmi těžkým) stupněm zdravotního postižení, kteří jsou závislí na pomoci druhých. Podle PAQ Research pobírá příspěvek na péči 157 tisíc osob z těchto dvou skupin, přičemž většinu z nich tvoří děti a senioři. Dotazník nicméně vyplňovali lidé ve věku 18 až 64 let a ti, kdo se o ně v domácím prostředí neformálně starají.
Obětavé matky
Domácí péči zajišťují především příbuzní. Tito tzv. neformální pečující tvoří podle průzkumu jádro péče o silně závislé osoby a jejich pomoc využívá 82 procent z 600 dotázaných. Nejčastěji jde podle autorů studie o matky žijící ve stejné domácnosti se svými dětmi s postižením.
Péče o těžce postižené je velmi časově náročná. Neformální pečující poskytují pomoc v drtivé většině každý nebo téměř každý den, často nepřetržitě celý den. V průměru věnují péči 10 až 11 hodin denně, poznamenávají autoři průzkumu.
To si podle nich vyžaduje svoji daň. Pečující lidé se cítí psychicky i fyzicky vyčerpaní a víc než každý druhý pociťuje také dopady na své zdraví. Trpí také jejich duševní stav, kdy téměř třikrát častěji dochází k případům deprese a úzkosti, upozornila organizace PAQ Research.
Jedna z příjemkyň péče ve věku 43 v dotazníku napsala: „Pomohlo by mi vědomí, že se mohu s asistencí obrátit nejen na svoji rodinu, ale i na instituce. Vzhledem k mému věku, a tudíž i k věku rodičů, kteří o mě výhradně pečují, by život usnadnilo, kdybych mohla čerpat i tyto služby a rodiče si mohli např. odpočinout.“
Když peníze nestačí
Důležitou roli v nedosažitelnosti terénních služeb hraje podle autorů průzkumu i finanční náročnost. Zatímco lidé ve 3. stupni postižení by od terénních služeb potřebovali průměrně 40 hodin týdně, dostávají příspěvek, který pokryje jen asi 25 hodin a lidé ve 4. stupni, kteří potřebují týdně téměř 70 hodin péče, získají peníze pouze na pokrytí 45 hodin týdně.
„Domácnosti tak často řeší dilema. Příspěvek na péči nestačí na pokrytí veškeré potřebné péče terénními službami. Zároveň však není dostatečně vysoký na to, aby se neformální pečující mohl věnovat pouze péči a nemusel přispívat do rozpočtu domácnosti,“ píší autoři. Rodinní příslušníci kvůli náročnosti péče často nemohou pracovat vůbec nebo jen omezeně, což snižuje ekonomický výkon domácnosti.
Aby ilustrovali, čemu těžce postižení lidé čelí, uvedli autoři vyjádření jednoho z nich. „Nejvíce by pomohlo zvýšení příspěvku ve IV. stupni. Momentálně je příspěvek pro mou osobu, která vyžaduje 24hodinovou péči, naprosto nedostačující. Otec je senior, 78 let, a sám by měl odpočívat. Péče o mě je fyzicky a duševně vysilující. Já ani rodina nechceme, abych musel odejít do ústavu. Chci zůstat doma s rodinou a přál bych si dostávat adekvátní počet hodin vzhledem k uspokojení mých potřeb,“ napsal 47letý příjemce péče.
Nejím a nepiju
Lidé s nejtěžším postižením často nemohou uspokojovat ani své základní lidské potřeby, ukázal průzkum. Přibližně 40 až 50 % uvedlo, že se musí alespoň částečně omezovat v příjmu jídla a pití a užívání toalety.
„Piji a jím jen 2x denně, abych eliminovala svou potřebu používání toalety,“ uvedla jedna z dotazovaných ve věku 40 let.
S omezením v možnosti dostat se do pohodlné polohy, např. v posteli nebo při sezení, se potýká 45 % respondentů a kolem 60 % nemá dostatečný pohyb přiměřený svým možnostem.
Přibližně třetina lidí pouze s formální péčí téměř nikdy nemůže využívat toaletu dle svých reálných potřeb, což je podle autorů důsledkem poměrně nízkého časového rozsahu formální péče u běžného klienta. „Ti svou péči typicky musí plánovat s velkým předstihem, ne výjimečně v řádu týdnů, nebo se přizpůsobovat pevně stanoveným časům. To se může odrážet v omezování příjmu jídla či tekutin a tím snaha naplánovat potřebu toalety na chvíle, kdy má přijít pracovník terénní služby,“ vysvětlili.
Řešení
Autoři průzkumu doporučují několik kroků, jak současný stav napravit. Navrhují legislativní ukotvení práva na některé osobní služby, reformovat rozpočtové určení daní pro samosprávy a kraje, aby mohly na sociální služby dostávat více prostředků, zapojit společenství obcí do plánování a koordinace sociálních služeb péče nebo nastavit příspěvky podle odhadu hodin nutných k zajištění adekvátní péče.
Comments