Mléčná dráha se stopami meteorického roje. Ilustrační foto.

Foto: AstroStar / Shutterstock

author-image

Lukáš Rytina

Každý listopad prolétá Země oblastí, v níž se pohybují částice uvolněné z komety 55P/Tempel–Tuttle. Při vstupu do atmosféry vytvářejí rychlé meteory zdánlivě vylétající ze souhvězdí Lva. Jednou jich pozorovatel napočítá jen několik, jindy se obloha promění v příval světelných stop. Za tímto rozdílným zážitkem stojí hustota a poloha prachu, kterým Země právě prochází. V letošním roce se meteorická bouře neočekávala. Podle kalendáře Mezinárodní meteorické organizace připadlo pravidelné maximum na 18. listopadu v 0:45 středoevropského času.

Kometa Tempel–Tuttle oběhne Slunce přibližně jednou za 33 let. Při každém návratu do vnitřní části Sluneční soustavy se zahřívá a uvolňuje plyn i prach. Tyto částice se postupně rozptýlí podél její dráhy, nevytvoří však rovnoměrně naplněný pás. Zůstávají uspořádány také do užších vláken pocházejících z jednotlivých průletů komety kolem Slunce.

Když Země protne řidší část proudu, objeví se běžné Leonidy. Pokud se však její dráha střetne s úzkým a hustým prachovým vláknem, počet meteorů může během krátké doby prudce vzrůst. Leonidy přitom vstupují do atmosféry rychlostí kolem 71 kilometrů za sekundu, a patří tak k nejrychlejším známým meteorům. Jejich částice bývají drobné; zářící stopu vytváří jejich prudké brzdění a zahřívání okolního vzduchu.

Návrat komety zvyšuje pravděpodobnost silných Leonid, výskyt meteorické bouře, při které se na obloze objevuje přes tisíc meteorů za hodinu, však nezaručuje. Intenzivní meteorické bouře provázely Leonidy například v letech 1833, 1866 či 1966. O tom, zda prachové vlákno zasáhne Zemi, rozhodují drobné rozdíly v rychlosti částic při opuštění komety a dlouhodobé gravitační působení planet, zejména pomyslného štítu Země – Jupiteru. Za desítky až stovky let se původně blízké dráhy mohou posunout natolik, že Země projde vedle nejhustší části proudu.

Vyobrazení meteorické bouře z roku 1833, vytvořené v roce 1889 pro knihu adventistů sedmého dne s názvem Bible Readings for the Home Circle.

Foto: Volné dílo

Tak tomu bylo například v roce 1933, kdy se čekal návrat velkolepé podívané, avšak žádná výrazná bouře nepřišla. Naopak odborné modely správně předpověděly přechody přes starší prachová vlákna na přelomu tisíciletí. Například událost z roku 1999 způsobily částice uvolněné roku 1899, zatímco dvě bouře v roce 2001 souvisely s materiálem z let 1766 a 1866.

Rok 2026 bez podívané

Modely pro rok 2026 počítají mezi 17. a 19. listopadem s několika setkáními se starými vlákny, která vznikla v letech 1533, 1600, 1699 a 1800. Mezinárodní meteorická organizace je však hodnotí jako řídká; výrazný výbuch aktivity se od nich neočekává. Tempel–Tuttle se ke Slunci vrátí v roce 2031, zdali však nastane správná meteorická bouře, si budeme muset počkat.