Panamský průplav očima stavitelů

Ubytovny dělníků z Panamského průplavu z Karibiku a z Panamy. Vnější pohled na dřevěné chatrče s dětmi obyvatel v popředí. Fotografie kolem roku 1910. Foto: Wellcome Collection / CC BY 4.0

Lukáš Rytina

Když Edgar Simmons v lednu 1908 připlul z Barbadosu do Colónu, dostal na první noc místo k přespání. Ráno v šest zazněla píšťala a předák začal rozdělovat práci. Každému druhému muži přidělil krumpáč a lopatu. Simmons zůstal mezi ostatními a doufal, že na něj čeká lepší zaměstnání. Potom ho jiný karibský pracovník odvedl k vagonu naplněnému uhlím, podal mu lopatu a nechal ho náklad vyložit. Tak svůj příchod na stavbu popsal v později sepsané vzpomínce.

Za výdělkem přes Karibské moře

Panamský průplav přitahoval pracovníky už za francouzského pokusu, který začal roku 1881 a po finančním zhroucení původní společnosti roku 1889 ustal. Velkou část dělníků tehdy dodávala Jamajka. Když stavbu v roce 1904 převzaly Spojené státy, znovu potřebovaly lidi ze zahraničí, jelikož samotná Panama neměla dostatek pracovníků pro tak rozsáhlý podnik. Americká správa proto hledala zaměstnance na karibských ostrovech i v Evropě.

Zakladatelský podíl ve společnosti Compagnie Universelle du Canal Interocéanique de Panama, vydaný 29. listopadu 1880. Foto: Volné dílo

Zvlášť úspěšný byl nábor na Barbadosu, odkud prostřednictvím náborového systému přišlo přibližně 19 900 dělníků. Jiní cestovali na vlastní náklady, protože zprávy o výdělcích předbíhaly náboráře. Odcházeli s představou, že si našetří na pozemek nebo obchod; někteří chtěli získat zkušenosti a poznat svět. Americké staveniště přitom nabízelo vyšší mzdu, než jaké mohli dosáhnout doma, i lidem zařazeným na nejnižší příčky jeho pracovního systému.

Například bahamský tesař Albert Peters se o průplavu dočetl v novinách v létě 1906, když mu bylo jednadvacet. Rodiče ho varovali před malárií a žlutou zimnicí, ale s přáteli se rozhodl odjet a přesvědčit se sám. Jeho vzpomínka, rozebraná v knize Box 25, zachycuje vedle ekonomické nutnosti také dobrodružství, které mladí migranti v cestě za prací spatřovali.

Nemocnice plná komárů

Varování před nemocemi mělo za sebou dlouhou zkušenost. Francouzští stavitelé zřídili nemocnice, způsob přenosu malárie a žluté zimnice však doposud nebyl znám. Vodu, která měla chránit před mravenci, nechávali v příkopech kolem záhonů a v nádobkách pod nohami nemocničních postelí, a tím vytvářeli místa vhodná pro množení komárů.

Nemoci zasahovaly dělníky i vedení. Francouzský ředitel Jules Dingler ztratil v letech 1884–1885 dceru, syna i manželku, kteří zemřeli na žlutou zimnici. Malárie však za francouzského období zabíjela ještě více lidí. Navíc její dopad přesahoval úmrtí, u nichž byla výslovně uvedena jako příčina: studie z roku 2025 při analýze historických záznamů odhadla, že mezi francouzskými pracovníky mohlo být nepřímých úmrtí souvisejících s malárií přibližně tolik jako těch přímo připsaných této nemoci.

Za americké správy se pod vedením lékaře Williama Gorgase rozběhlo rozsáhlé hubení komárů a úpravy prostředí. Pracovníci odstraňovali stojatou vodu, sekali porost, vykuřovali budovy a pokrývali vodní plochy tenkou vrstvou oleje, která hubila larvy, zatímco do oken a dveří se instalovaly sítě. Ústup žluté zimnice a omezení malárie umožnily pokračovat ve stavbě, byť každodenní provádění těchto opatření vyžadovalo práci tisíců dalších lidí.

Riziková práce

V zářezu Culebra, dlouhém přibližně 14,5 kilometru, se stavba zakusovala do horského terénu. Pracovníci nejprve pneumatickými vrtačkami připravovali otvory pro dynamit. Po odstřelu nastoupila parní rypadla, která nakládala rozrušený materiál do železničních vozů. Svahy ovšem zůstávaly nestabilní. Sesuvy, často po prudkých deštích, tak zasypávaly techniku a vracely do výkopu materiál, který už dělníci odstranili. 

Stavební práce na průplavu v oblasti Gaillard Cut v roce 1907. Foto: H. C. White Co. / Volné dílo

Ve vzpomínkách dělníků se opakují zmínky o předčasných explozích, sesuvech a železničních nehodách. Constantine Parkinson, jeden z pracovníků, při jedné z nehod přišel o nohu. Po operaci kolem sebe viděl další pacienty bez končetin či s poraněnýma očima, kteří ho povzbuzovali, aby nezoufal. Jeho vyprávění se vrací také k pocitu, že předáky zajímalo především dokončení průplavu nežli bezpečnost.

Zlatá a stříbrná výplatní listina

O životě na stavbě rozhodovalo zařazení do systému gold roll a silver roll – zlaté a stříbrné výplatní listiny. Názvy vycházely z rozdílného vyplácení mezd, postupně však označovaly celé společenské postavení zaměstnance. V americkém období patřili na zlatou listinu převážně bílí američtí pracovníci, zejména technici a kvalifikovaní zaměstnanci. Na stříbrné pak převažovali migranti z Karibiku.

Správa odůvodňovala rozdělení druhem práce, do zařazování však zásadně vstupovaly rasa a občanství. Černošští předáci či úředníci mohli zůstávat na stříbrné listině navzdory své kvalifikaci. Několik Afroameričanů naopak mělo zlaté pracovní smlouvy, přesto jim však personál někdy odmítal poskytnout služby určené této kategorii. Rozdílné zacházení pokračovalo i poté, co se změnil způsob vyplácení peněz.

Segregace se vztahovala na bydlení, školy, dopravu, toalety, poštovní přepážky a dokonce i na pitné fontánky. Zlaté zařazení přinášelo výhodnější nároky na dovolenou a další zaměstnanecké výhody. Zatímco americká správa budovala pohodlnější domy, aby si udržela bílé zaměstnance, karibští dělníci bydleli v přeplněných ubytovnách.

Ručně kolorovaný diapozitiv zachycuje španělské dělníky na Panamském průplavu. Počátek 20. století. Ze sbírky diapozitivů Williama C. Gorgase z Registru významných výzkumů v oboru patologie. Foto: OTIS Archive 1 / CC BY 2.0

Ženy za hranicemi staveniště

Dělnický den pokračoval i po odložení lopaty. Někdo musel připravit jídlo, vyprat oděvy a pečovat o nemocné nebo děti. Značnou část této práce vykonávaly karibské migrantky, které pracovaly jako pradleny, služebné a prodavačky potravin. Jejich výdělky a služby pomáhaly udržovat dělnické domácnosti a umožňovaly mužům nastupovat každý den do zaměstnání. Mnohé z nich přitom neměly smlouvu s průplavní správou ani odpovídající přístup k jejím službám.

Rodinnou zkušenost zachycuje vyprávění Adicy Mooreové, jedné z potomkyň pracovníků na průplavu. Její matka Emily Amelia Lewisová přijela roku 1910 za partnerem Williamem Griffithem, kovářem zaměstnaným na průplavu. Rodina žila v segregované La Boce. Krátce po příjezdu zemřela Emilyina dcera po onemocnění – pravděpodobně malárii. Dítě bylo hospitalizováno v Ancónu a pohřbeno na segregovaném hřbitově v Corozalu.

Když průplav začal sloužit lodím

Dne 15. srpna 1914 proplula lodní cestou při oficiálním otevření loď Ancon. S blížícím se dokončením stavby zároveň přicházelo propouštění tisíců zaměstnanců a rušení některých pracovních sídel. Část migrantů zůstala při provozu průplavu, další se vraceli domů či pokračovali za zaměstnáním do jiných zemí.

Nemocniční záznamy amerického období uvádějí 5 609 úmrtí na nemoci a následky nehod. Pro francouzskou etapu se běžně uvádí přibližně dvacet tisíc obětí, avšak její skutečný rozsah nelze přesně určit, jelikož evidence nezachytila všechny zemřelé.

V roce 1963 vypsala místní historická společnost soutěž o vzpomínky na stavbu. Dochovalo se 112 osobních vyprávění, převážně od mužů z britského Karibiku. Své vzpomínky sdíleli však po několika desetiletích, a tudíž jejich svědectví vyžadují opatrné čtení, byť poskytují vzácné prameny.

-etcz-