Zařízení považované za převýchovný tábor, v němž jsou zadržováni převážně příslušníci muslimských etnických menšin, severně od Akto v čínském Xinjinagu, 4. června 2019. Foto: Greg Baker / AFP via Getty Images
Knihu Ethana Gutmanna The Xinjiang Procedure (Xinjiangský procedura) jsem otevřela s velkým respektem a naprostým soustředěním. Kniha upozorňuje na zdokumentované a zásadní důkazy o odebírání orgánů Ujgurům v Číně a přináší pronikavý pohled na šokující zločiny proti lidskosti páchané pekingským režimem. Při prvním čtení jsem však nedokázala dokončit ani první kapitolu. Emocionálně mě zlomila. Nenávidím, jak bezbranně se tváří v tvář tomu všemu cítím. Nenávidím, že jsem nedokázala pokračovat ve čtení.
Byla půlnoc. Když jsem četla, čím si žena z příběhu prošla v čínském vězení, snažila jsem se mezi ní a sebou vystavět zeď – silnou, pevnou zeď. Nepodařilo se mi to. Zeď se zhroutila a já sklouzla na druhou stranu, do světa naplněného nelidskou ohavností.
Jako výzkumnice jsem četla mnoho příběhů ze svědectví ujgurských uprchlíků. Osobně jsem také vedla rozhovory s několika ženami, které přežily internační tábory, o případech znásilnění, s desítkami rodičů násilně zmizelých ujgurských dětí a s oběťmi, kterým se podařilo uprchnout z čínských věznic. Tyto rozhovory jsem využila pro kapitolu o genocidě Ujgurů ve své knize East Turkistan’s Right to Sovereignty: Decolonization and Beyond (Právo Východního Turkistánu na svrchovanost: Dekolonizace a další perspektivy) i pro další výzkumné práce.
Všechno je to děsivé – příliš brutální na to, aby to člověk dokázal snést. Žádný z těch příběhů však nezasáhl mou duši tak jako tento. Protagonistka se jmenuje Rukiye. Narodila se ve stejném městě jako já, v prostředí kultury ujgurských žen a postojů, které jsou mi velmi důvěrně známé a dokonce máme stejné křestní jméno.
Obálka knihy „The Xinjiang Procedure“ od Ethana Gutmanna.
Z odpovědí, které dávala během rozhovoru s Gutmannem, i ze způsobu, jakým mluvila, z jejího postoje, váhání a odvahy mám pocit, že je to skutečné, nikoli nějaký smyšlený hororový příběh. Autor zvolil vstřícný, vyprávěcí způsob vedení rozhovoru, aby zmírnil tlak. Zároveň ji požádal, aby si události vybavovala v opačném pořadí – což je technika používaná zkušenými odborníky při odhalování lži – a ptal se na podrobnosti způsobem, který prozrazoval překvapivě hluboké porozumění jejímu příběhu. Její paměť byla traumatem přirozeně ovlivněna, její pravdivost a syrové emoce však vystupovaly zcela otevřeně. Jádro jejího příběhu zůstávalo v průběhu času velmi konzistentní. Podrobnosti i příčinné souvislosti do sebe zapadaly.
Nemohu dostatečně zdůraznit, že zkušenost této ženy je krutou realitou a že podobné věci se dějí mnoha ujgurským ženám v čínských věznicích, detenčních centrech a převýchovných táborech v Čínou kolonizovaném Východním Turkistánu.
Byla jsem tím vším natolik zdrcena, že jsem nedokázala číst dál. Žaludek mi svírala prudká bolest vzteku a ve 3:17 ráno jsem na toaletě zvracela. Hruď se mi stáhla a nedovolovala mi normálně dýchat. Nebyl to jen nějaký příběh, který jsem četla – pronikl do mě. Věděla jsem, že pokud budu pokračovat, nebudu schopná přemýšlet, spát ani jíst.
Příběh Rukiye mě neopouští. Znovu a znovu se mi přehrává v hlavě. Otřásá mnou, zneklidňuje mě a vyvolává ve mně pocit, že ztrácím kontrolu nad vlastními myšlenkami. A spolu s tím přichází hněv. Stoupá ve mně – prudký, bezmocný vztek pramenící z vědomí, že nemohu nic udělat.
Comments