Římského císaře Marka Aurelia. Foto: 121–180) proslavilo jeho dílo Hovory k sobě. (Biba Kayewichová)
Marcus Aurelius byl ve 2. století nejmocnějším mužem světa.
Svého mocenského postavení však nevyužíval především k vlastnímu obohacování ani k uspokojování svých požitků. K roli císaře naopak přistupoval s vědomím tíhy odpovědnosti. Snažil se sám sebe vést k odpovědnosti za vlastní jednání. Protože měl nezpochybnitelnou moc nad životem a smrtí, nemusel se zodpovídat nikomu jinému než sobě.
Jedním ze způsobů, jak tuto odpovědnost naplňoval, bylo dodržování ukázněného denního režimu, který vycházel z jeho oddanosti stoicismu. Stoicismus byl filozofický směr, který vznikl ve starověkém Řecku a jehož zakladatelem byl Zénón z Kitia. Později jej přijala řada významných Římanů včetně Marka Aurelia. Stoikové věřili, že vesmír řídí rozum. Usilovali o rozumný a ctnostný život založený na sebeovládání – přijímali odpovědnost za to, co mohli ovlivnit, a s vyrovnaností přijímali to, co ovlivnit nemohli.
O denním režimu Marka Aurelia víme především z jeho knihy Hovory k sobě, která byla ve skutečnosti rukopisem sestaveným z jeho deníkových zápisků. Zachycovala jeho úsilí uplatňovat stoické ideály a etické zásady v každodenním životě. Z tohoto vnitřního zápasu, zaznamenaného v deníku, vzešly cenné návyky a promyšlený denní režim, z nichž můžeme čerpat i dnes.
Zvolit si, jak chcete žít
Jak poznamenal současný stoik Ryan Holiday, Marcus Aurelius byl ranní ptáče nikoli od přírody, ale díky úsilí vůle. Uvědomoval si, že časný začátek je důležitým předpokladem úspěšného dne. K osvojení tohoto návyku potřeboval správné mentální nastavení. V Hovorech k sobě napsal:
„Když se ti za úsvitu nechce vstávat z postele, řekni si: musím se pustit do práce – do práce člověka. Na co si mám stěžovat, když se chystám dělat to, pro co jsem se narodil – to, kvůli čemu jsem přišel na svět? Nebo jsem byl stvořen k tomu, abych se choulil pod přikrývkami a zůstával v teple? Narodil ses tedy proto, aby ti bylo příjemně? Místo abys jednal a něco prožíval? … Nemiluješ sám sebe dostatečně. Jinak bys miloval i svou přirozenost a to, co od tebe vyžaduje.“
Je to výzva odložit osobní pohodlí ve prospěch vyššího poslání. Aurelius začínal den vědomým rozhodnutím udělat to nejlepší, nikoli to nejsnazší.
Poté si vyhradil čas na ticho a rozjímání. Do deníku psal v časných ranních hodinách, ještě před každodenním shonem. Své Hovory k sobě tak sepisoval v tichu a chladu, v ostré svěžesti a jemném, postupně se rozlévajícím modrém světle na prahu nového dne, často schoulený ve stanu uprostřed vojenského tábora.
Vedle tohoto obracení pozornosti do vlastního nitra začínal Marcus Aurelius den také duševní přípravou na to, co ho čeká.
„Když se ráno probudíš, řekni si: lidé, s nimiž dnes budu jednat, budou dotěrní, nevděční, povýšení, nečestní, závistiví a nevrlí,“ napsal. „Jsou takoví, protože nedokážou rozeznat dobro od zla.“
Aurelius tím neprojevoval mrzoutství, ale uplatňoval stoickou zásadu premeditatio malorum – předběžného promýšlení možných útrap. Vycházela z představy, že nejtvrději zasáhne nečekaná rána. Když si tedy předem uvědomil, co ho může potkat, mohl se připravit na obtíže nadcházejícího dne, posílit svou odolnost a zároveň v sobě najít více trpělivosti a soucitu s druhými. Zlo mu mohlo ublížit méně, pokud ho zastihlo dobře připraveného.
Do každodenní práce se pouštěl s pevným vědomím povinnosti.
„V každém okamžiku se jako Říman – jako muž – soustřeď na to, abys úkol, který máš před sebou, plnil s důslednou a opravdovou vážností, laskavě, ochotně a spravedlivě,“ nabádal sám sebe.
„A na to, aby ses oprostil od všeho ostatního, co tě rozptyluje. Ano, dokážeš to – pokud budeš všechno dělat, jako by to byla poslední věc ve tvém životě, a přestaneš jednat bez cíle, dovolovat emocím, aby přehlušovaly hlas rozumu, a být pokrytecký, sebestředný a podrážděný.“
Aureliovým ideálem bylo povznést se nad rozptýlení a malichernosti každodenního života a soustředit se na co nejlepší plnění svých povinností. Podstatné bylo dělat správnou věc – i když se tomu přirozené touhy vzpíraly.
V dnešním jazyce to má blízko k radě pro zvýšení produktivity „snězte tu žábu“: nejprve splňte svůj nejobtížnější, ale důležitý úkol, aby byl hotový hned na začátku. Tím nejen dostojíte svým povinnostem, ale také si usnadníte zbytek dne.
Rovnováha mezi pracovním nasazením a odpočinkem
Holiday poznamenal, že Marcus Aurelius obdivoval svého adoptivního otce Antonina, jehož pracovní kázeň byla tak pevná, že si plánoval i přestávky na toaletu, aby mohl dlouho pracovat bez přerušení. Ani když ho dlouhé, nepředstavitelně náročné dny při správě říše vyčerpávaly, Marcus Aurelius si nedovoloval stěžovat.
„Nikdy si nestěžuj tak, aby tě někdo slyšel – ani sám sobě,“ říkal.
Přesto si nacházel čas na uvolnění napětí jízdou na koni, lovem, zápasením a návštěvami veřejných lázní, jimiž byli Římané tak proslulí. Lázně mu pomáhaly očistit tělo i mysl a smýt nánosy každodenní dřiny. Aurelius nám tak připomíná, jak důležité je vyvažovat práci nezbytným odpočinkem a obnovou sil. Holiday napsal:
„Téměř na 12 místech v Hovorech k sobě Marcus Aurelius mluví o hledání a dosažení ‚vnitřního klidu‘. I tyto tiché chvíle pro něj musely být nepostradatelné. Bez ticha nedokážeme přemýšlet. Nedokážeme si vyčistit mysl. Nedokážeme vidět věci v širších souvislostech. Nedokážeme uvažovat filozoficky.“
Přestože Marcus Aurelius byl zjevně přísný a ukázněný muž, dokázal ocenit také ticho, rozjímání a krásu. Jedna krásná pasáž z Hovorů k sobě zní:
„Každý, kdo má cit pro přírodu – hlubší vnímavost – najde ve všem potěšení. I v tom, co se zdá být náhodné. Čelisti živých zvířat mu budou připadat stejně krásné jako ty namalované nebo vytesané. S klidem bude hledět na osobitou krásu stáří u mužů i žen a na půvab dětí. A podobné věci ho budou neustále oslovovat – věci, kterých si ostatní nevšímají. Věci, jež vidí jen ti, kteří jsou důvěrně obeznámeni s přírodou a jejími výtvory.“
Stejně tak si vážil své rodiny. S manželkou Faustinou mladší měl více než 12 dětí, i když dospělosti se dožilo jen pět nebo šest z nich. Dbal na to, aby svůj den zakončil ukládáním dětí do postele, při němž jim věnoval co nejplnější pozornost.
Když je líbal na dobrou noc, připomínal si, aby nespěchal, protože to může být naposledy. Neměl žádnou záruku, že se on nebo jeho děti dožijí rána. Toto vědomí smrtelnosti mu umožňovalo zůstat věrný svým ideálům a zároveň s vděčností vnímat dobré věci v životě.
Vědomě utvářený denní režim pomáhal Marku Aureliovi vládnout téměř sto milionům lidí spravedlivěji, než se mohli pochlubit mnozí jeho předchůdci či následovníci. Rozhodně nebyl dokonalý, ale žil podle mnoha ušlechtilých zásad. Jak pro The Collector poznamenal Igor Zanetti:
„Na rozdíl od mnoha císařů, kteří usilovali o moc kvůli osobní slávě, přistupoval Marcus ke svému postavení s vědomím povinnosti a odpovědnosti. Už od mládí byl známý svou klidnou povahou a přemýšlivostí. … Přestože měl nesmírnou moc, svými zápisky a návyky si soustavně připomínal, že má jednat s pokorou a zdrženlivostí.“
Z denního režimu Marka Aurelia i z postojů, s nimiž čelil každodenním výzvám, si můžeme odnést mnoho.
Comments