Obraz Vůz bláznů od Hendrika Gerritsze Pota z roku 1637. Haarlemské tkadleny pronásledují vítrem hnaný vůz, na kterém vlaje vlajka s bláznovskou čapkou. Flora, bohyně květin, jede na palubě směrem ke zkáze v moři spolu s neřestmi. Foto: Volné dílo
V hostincích se uzavíraly obchody za stovky i tisíce guldenů – zlaťáků. Kupující přitom často neviděl ani květinu, ani její cibulku – získal pouze smlouvu, která mu slibovala její dodání v létě. Během zimy 1636 až 1637 ceny rostly svižným tempem, až se nakonec na začátku února trh zastavil. Z této krátké epizody obchodních dějin později vznikl příběh o celé zemi, ve které lidé vyměňovali domy, půdu a rodinné úspory za několik tulipánů.
Luxus, který rostl pomalu
Tulipány se do západní Evropy rozšířily v průběhu 16. století z Osmanské říše. Na přelomu 16. a 17. století se staly vyhledávanou součástí zahrad majetných Evropanů. V Nizozemsku jejich obliba rostla společně s bohatstvím obchodních měst a se zájmem vzdělaných sběratelů o exotické rostliny. Vlastnictví vzácné odrůdy vyjadřovalo vkus, znalosti i společenské postavení.
Největší pozornost přitahovaly vícebarevné tulipány s plamínkovými či pruhovanými kresbami na okvětních lístcích. Pěstitelé tehdy netušili, že takzvané „lámání“ barev způsobuje virová infekce rostliny. Infikované květiny mohly být mimořádně krásné, cibulky však bývaly oslabené a množily se pomaleji. Nabídka nejžádanějších odrůd proto zůstávala velmi omezená.
Tulipány navíc nešlo rychle namnožit podle okamžité poptávky. Nové cibulky vyrůstaly postupně z mateřské rostliny a několik let trvalo, než dosáhly velikosti potřebné ke kvetení. Semena poskytovala ještě pomalejší cestu a nezaručovala zachování vzhledu původní odrůdy.
Vysoké ceny vzácných exemplářů tak měly reálný základ, jelikož se jednalo o nedostatkové sběratelské zboží, které mohlo pěstiteli v budoucnu přinést další prodejné cibulky. Mezi nejslavnější odrůdy patřil například červenobílý Semper Augustus. Přesné ceny, za které skutečně měnil majitele, zůstávají nejisté, protože některé dochované částky představují pouze nabídky.
Odrůda Semper Augustus je známá jako nejdražší tulipán prodaný během tulipánové mánie. V poznámce se uvádí, že tento exemplář byl prodán za 3 000 guldenů – odhadem zhruba za necelý milion dnešních korun. Foto: Volné dílo
Obchod s cibulkami
Tulipánová sezona určovala také podobu trhu. Cibulky se na podzim sázely a ze země se vyzvedávaly až po odkvětu na začátku léta. Během zimy je proto nebylo možné jednoduše předat kupujícímu. Obchodníci začali uzavírat smlouvy na budoucí dodání konkrétní odrůdy, často za cenu vypočítanou podle hmotnosti cibulky.
Kupující obvykle platil až při letním převzetí. Do té doby mohl svůj nárok prodat někomu dalšímu. Současníci tento způsob obchodování tak označovali jako windhandel, neboli „obchod s větrem“.
Od podzimu 1636 se obchodování rozšířilo také na obyčejnější odrůdy. Smlouvy se uzavíraly v hostincích a zájemci očekávali, že svůj nákup brzy prodají za vyšší cenu. Ceny některých běžných tulipánů během několika týdnů dokonce vzrostly několikanásobně. Odrůda Switsers se měla mezi koncem prosince 1636 a začátkem února 1637 zdražit přibližně dvanáctkrát.
Výjimečné částky zaznamenává také tulipánový katalog obchodníka P. Cose z roku 1637. U odrůdy Viceroy se objevuje cena 3 000 guldenů, u těžší cibulky dokonce 4 200. Takové částky odpovídaly mnohaletému příjmu kvalifikovaného řemeslníka. Uvedené ceny však nemusely být při uzavření obchodu zaplaceny. Cibulky zůstávaly v půdě a peníze měly změnit majitele až při jejich předání.
Tulipán známý jako Viceroy, který byl uveden v nizozemském aukčním katalogu z roku 1637 s názvem Verzameling van een Meenigte Tulipaanen od Pietera Cose. Jeho cibulka byla nabízena k prodeji za cenu v rozmezí 3 000–4 200 guldenů, v závislosti na hmotnosti. Zkušený řemeslník v té době vydělával asi 300 guldenů ročně. Foto: Volné dílo
Únor 1637: trh se během několika dnů zastavil
Pro spekulující investory novověku začaly potíže na začátku února 1637. Na dražbě v Haarlemu se pro nabízené cibulky nenašli kupci. Zpráva se rychle rozšířila a ceny se propadly. Ještě 5. února sice přinesla dobročinná aukce v Alkmaaru mimořádně vysoké nabídky, během následujících dnů však obchod prakticky zamrzl.
Problém představovaly stovky smluv, které měly být vypořádány teprve v létě. Kupující odmítali převzít cibulky za dříve dohodnuté ceny, zatímco prodávající požadovali splnění závazků. V únoru navrhli obchodníci možnost zrušit novější smlouvy po zaplacení desetiprocentní náhrady. Řešení se však prosadit nepodařilo a městské ani provinční úřady se do vymáhání obchodů příliš nehrnuly. V Haarlemu vznikla nakonec arbitrážní komise, která v roce 1638 umožnila ukončit sporné smlouvy zaplacením 3,5 procenta sjednané ceny. Řada prodávajících tedy obdržela jen zlomek původně očekávaného výnosu.
Někteří účastníci utrpěli citelné ztráty a obchodní spory poškodily osobní vztahy i pověst lidí, kteří nedodrželi dané slovo. Nizozemské hospodářství však pokračovalo v růstu a krize se soustředila na několik obchodních center, zejména pak Haarlem.
Příběh o šílenství celého národa
Pověst tulipánové mánie začali vytvářet už její současníci. Anonymní pamflety líčily obchodníky jako chamtivce, kteří opustili poctivé řemeslo kvůli vidině snadného zisku. Ve třech dialozích mezi Waermondtem a Gaergoedtem z roku 1637 vystupují postavy „Pravdomluvného“ a „Chamtivce“, jejichž rozhovor zesměšňuje obchodování s květinami. Text patří k nejvýznamnějším dobovým pramenům, současně je však moralizující satirou vystavěnou na nadsázce. Podobný charakter měl pamflet, který proti ceně jediné cibulky postavil seznam obilí, dobytka, piva, vína, sýra, oblečení, nábytku a dalších věcí údajně dostupných za stejnou částku.
Leták k divadelní hře o tulipánové mánii z roku 1637. Autor neznámý. Foto: Volné dílo
Největší vliv na moderní představu o tulipánové horečce však získal skotský novinář Charles Mackay. Ve své knize Memoirs of Extraordinary Popular Delusions and the Madness of Crowds z roku 1841 popsal tulipánovou horečku jako celospolečenské poblouznění. Jeho dramatické vyprávění se opíralo o starší anekdoty a satirické texty a vyšlo více než dvě století po událostech samotné události. Od Mackaye pochází velká část obrazu námořníků, služek, šlechticů i řemeslníků, kteří údajně společně propadli spekulaci. Byť tedy někteří skutečně skončili na mizině kvůli spekulativnímu obchodu, širší nizozemská společnost i ekonomika pokračovala ve svém zlatém věku ještě několik desetiletí.
-etcz-
Comments