Obyvatelé Litvy během Baltské cesty 23. srpna 1989. (Kusurija / CC BY-SA 3.0)
Rok 1989 se zapsal do dějin jako rok pádu železné opony. Toho léta se v Pobaltí podařilo něco, co dodnes nemá obdoby. Dne 23. srpna, přesně před 37 lety, začala v malých sovětských republikách vlna pokojných revolucí, která vyústila v obrovské změny poměrů v celé východní a střední Evropě.
V listopadu si u nás každoročně připomínáme sametovou revoluci, která znamenala pád komunistického režimu a nástup demokracie. Československo však nebylo jedinou zemí, která se vzepřela komunistické diktatuře.
Revoluční vlna v socialistických státech východní a střední Evropy začala dříve. V Polsku se již v červnu 1989 konaly částečně svobodné volby, které vyhrálo nekomunistické hnutí Solidarita. Znamenalo to konec monopolu komunistické strany v zemi.
Maďarsko v létě pootevřelo své hranice s Rakouskem, čehož využily stovky východních Němců a emigrovaly na Západ. V říjnu Maďaři oficiálně vyhlásili konec komunistického režimu.
Ve východním Německu probíhaly od léta masové protesty. Dne 9. listopadu začali lidé bourat Berlínskou zeď a hromadně cestovat na Západ.
Následovalo Československo, Bulharsko a Rumunsko – kde proběhl nejkrvavější převrat ze všech východoevropských zemí (odhadem 1 100 mrtvých) – a poté další socialistické státy.
Bezprecedentní situace nastala v Jugoslávii. Komunistický stát se po smrti Josipa Broze Tita (1980) postupně rozpadl, aniž by v něm proběhla jediná revoluce. Příčinou byly etnické a národnostní konflikty. Ty vyústily v občanské války a rozdělení země na dnešních šest samostatných států – Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Makedonii a Černou Horu.
Všechny tyto události se odehrály ve státech socialistického bloku, které však byly samostatné a nebyly součástí Sovětského svazu (SSSR).
V tomto kontextu představoval vzdor pobaltských zemí, které byly přímou součástí komunistické velmoci a čelily hrozbě nejtvrdších represí, skutečně mimořádnou událost. Projekt Baltská cesta navíc zorganizovali již v létě – a obyvatelé Litvy, Lotyšska a Estonska tak patřili k prvním, kteří veřejně vyjádřili svůj nesouhlas s totalitou.
Baltská cesta
Tři pobaltské státy připadly do sféry SSSR na začátku druhé světové války po podpisu paktu Molotov–Ribbentrop v srpnu 1939. V tajném dodatku si Stalin s Hitlerem rozdělili tehdejší východní Evropu. Pobaltí se tak v průběhu 40. let stalo pevnou součástí komunistického impéria. Následovaly deportace obrovského množství obyvatel do gulagů, nucené kulturní reformy a život v zemi, jejíž součástí být nechtěli.
Dne 23. srpna 1989, přesně v den 50. výročí podpisu smlouvy mezi SSSR a nacistickým Německem, se však v regionu odehrál jedinečný projev občanské odvahy.
Demonstrace Baltská cesta v litevském městě Šiauliai. Symbolické rakve ozdobené státními vlajkami tří pobaltských zemí byly umístěny pod vlajkami nacistického Německa a Sovětského svazu. (Rimantas Lazdynas / CC BY-SA 3.0)
Cílem projektu Baltská cesta bylo vytvořit tlak na vládu SSSR, aby veřejně uznala existenci tajného dodatku paktu Molotov–Ribbentrop a odsoudila jej. To mělo pomoci prokázat, že začlenění pobaltských států do komunistického impéria bylo nezákonné.
Toho dne vyšly v Litvě, Lotyšsku a Estonsku do ulic a na silnice více než dva miliony lidí, aby se ve stanovený čas společně chytily za ruce a vytvořili lidský řetěz dlouhý přibližně 675 kilometrů.
Dopravní zácpa na dálnici A2 vedoucí z litevského hlavního města Vilniusu směrem do Lotyšska, 23. srpna 1989. (Antanas Gylys – Europeana 1989 / CC BY-SA 4.0)
Akce začala večer v 18:30, kdy již měli být všichni na svých místech. V 19:00 se lidé postavili doprostřed silnic a na 15 minut se chytili za ruce a společně je zvedli. Zpívali lidové písně, mávali národními vlajkami a žádali svobodu pro své národy. Odhaduje se, že se do akce zapojil každý čtvrtý, či dokonce každý třetí obyvatel Pobaltí.
V době, kdy neexistoval internet, byla koordinace celého podniku na území SSSR téměř nemožná. Protože se nápad zrodil až v polovině července, nebylo ani mnoho času. Vše se však podařilo zvládnout díky nadšení a ochotě zúčastněných. Lidé využívali rozhlas, přenosná rádia, plakáty a osobní kontakty. Protože vlastnit automobil bylo tehdy v SSSR luxusem, organizátoři pomocí autobusů a nákladních vozů sváželi lidi z odlehlých oblastí na potřebné úseky silnic, aby vznikla souvislá řada protestujících. Zapojili se i policisté.
Lidský řetěz v Lotyšsku. (Uldis Pinka – Europeana 1989 / CC BY-SA 4.0)
Lidé měli u sebe přenosné radiopřijímače, jejichž prostřednictvím je národní rozhlasové stanice informovaly o počasí, situaci na silnicích a předávaly jim další pokyny. Daiva Sviglinskiené, ředitelka litevského národního rozhlasu, na událost vzpomíná jako na nejsilnější zážitek svého života. Kromě toho, že vybírala hudbu, kterou lidé stojící na silnicích poslouchali z rádií, poskytla ve studiu prostor hostům, kteří by jej za jiných okolností nikdy nedostali.
„V té době směli v rádiu mluvit pouze moderátoři. Ale toho dne jsme odvysílali každého, kdo měl co říct. Slova byla důležitější než způsob, jakým je člověk vyslovil,“ uvedla v dokumentu Nenapodobitelná Baltská cesta.
Lidský řetěz v Estonsku. (Jaan Künnap / CC BY-SA 4.0)
Těsně před 19. hodinou začala být situace napjatá. Silnice byly přeplněné auty a někteří demonstranti se nemohli dostat na určená místa. Uvízli v dopravních zácpách a nervozita stoupala. Jeden z hlavních koordinátorů a pozdější předseda litevského parlamentu Vytautas Landsbergis k nim promluvil prostřednictvím rozhlasu.
„V tuto hodinu musíme být jako jeden. Musíme stát při sobě – litevští vlastenci – i když můžeme mít na život různé názory,“ zaznělo z rádia.
„Řekl jsem lidem, že i když se jim nepodaří dostat na určené místo, stále jsou s námi. Ať jsou kdekoli, ať se chytnou za ruce a zůstanou součástí naší cesty, naší manifestace. Jsou s námi, nezáleží na tom, kde přesně stojí. A lidé tomu věřili,“ vzpomíná Landsbergis.
Organizátoři těsně před akcí vyhlásili sbírku květin, na kterou lidé okamžitě zareagovali. Nashromáždily se tři plné nákladní vozy květin. Šlo o malé překvapení. Květiny pak na ohromené účastníky podél silnic shazovala letadla, která prolétala těsně nad jejich hlavami. Ke kyticím byla připevněna povzbudivá hesla.
„Byl to nejdůležitější a největší čin mého života,“ uvedla Irena Bétiené, která květiny rozhazovala z jednoho z letadel.
(Snímek obrazovky: YT / Ministerstvo zahraničních věcí Litvy)
Lidský řetěz propojil hlavní města tří zemí – Vilnius, Rigu a Tallinn. Šlo o jednu z největších nenásilných demonstrací, jaké kdy byly zorganizovány. Guinnessova kniha rekordů ji uznává jako nejdelší lidský řetěz v historii.
Archivní materiály, fotografie, videa, svědectví a plány akce označilo UNESCO za dokumentární dědictví a celou událost zařadilo do registru Paměť světa (Memory of the World Register) jako univerzální symbol nenásilného odporu a boje za svobodu a lidská práva.
Fotografie a zprávy o Baltské cestě se rychle dostaly do mezinárodních médií a staly se jedním z nejpůsobivějších symbolů nenásilného odporu proti totalitě. V metropolích po celém světě se následně konaly další akce vyjadřující solidaritu s obyvateli pobaltských států.
Sovětské úřady reagovaly zdrženlivě – uvědomovaly si, že represe by mohla situaci ještě více vyhrotit. Akce, která zpočátku vypadala jen jako nereálný sen, nakonec dosáhla svého cíle. Koncem roku 1989 SSSR uznal existenci tajného dodatku k paktu Molotov–Ribbentrop a označil jej za neplatný.
Události nabraly rychlý spád a novému vývoji již nebylo možné zabránit. Litva vyhlásila obnovení své nezávislosti v březnu 1990, pouhých šest měsíců po Baltské cestě. Lotyšsko a Estonsko podnikly zásadní kroky k obnovení své nezávislosti v květnu téhož roku; proces završily v srpnu 1991. Sovětská moc se přitom pokusila vývoj zvrátit i silou, mimo jiné vojenským zásahem ve Vilniusu v lednu 1991.
Baltská cesta tak předznamenala rozpad Sovětského svazu a ukázala, že pokojný odpor může mít ve správný okamžik obrovskou politickou sílu.
„Je to jako pohádka. Pokud si Litevci myslí, že ten nápad vznikl u nich, dobře. A totéž platí pro Estonce, pokud si myslí, že s ním přišli oni. To není to hlavní. Hlavní byl řetěz, jednota a dnes máme vytouženou svobodu. Nikdy jsme si nebyli s Litevci a Lotyši tak blízcí jako během těch dnů,“ řekl estonský politik Een Eesmaa, který v té době jako šéfredaktor národní televize pomáhal s propagací akce.
–etsk–
-etcz-
Comments