(Zdroj: archiv Ivany Šimičákové)
Sama sebe popisuje jako sezónní nomádku, která se každých pár měsíců nachází v jiné zemi, kde si najde práci i kamarády. Ivana Šimičáková v zimě působí jako instruktorka lyžování a snowboardingu, zatímco v létě se snaží najít práci spojenou se sportem nebo turismem. Takto už žila a pracovala ve více než 16 zemích. V rozhovoru pro Epoch Times popsala svou aktuální zastávku v Gruzii.
Epoch Times: V zimě pracujete jako instruktorka lyžování a snowboardingu, v létě objevujete svět. Co rozhodlo o takovém životním stylu?
Ivana Šimičáková: Po dokončení školy jsem neměla peníze, ale do světa mě to vždy táhlo. Touha cestovat a poznávat mi vnukla nápad odjet za prací do zahraničí. Moje první letní brigáda byla v pětihvězdičkovém hotelu v Londýně. Pracovala jsem tam jako pokojská s minimální angličtinou. Dali nám pěkné uniformy a chovali se k nám velmi profesionálně. Za osm hodin jsme musely uklidit deset pokojů, které však byly velké a luxusní. Pamatuji si, že po práci a každý volný den jsem objevovala Londýn – vždy jsem se vydala na nějaké nové místo. Rychle jsem zjistila, že se dá za jedno léto dobře vydělat a zároveň zažít spoustu nových věcí, a tak jsem se rozhodla na takový životní styl naskočit.
Nejvíc zkušeností jsem si ale přivezla z brigády na Novém Zélandu, kde jsem pracovala jako baristka. Naučila jsem se dělat latte art. Hodně nových dovedností jsem získala také při práci asistentky manažera v japonské lyžařské škole, kde jsme měli na starosti více než 100 instruktorů.
Měnit práci každých pár měsíců je náročné. Člověk musí začínat od nuly – absolvovat pohovor, najít si ubytování, kamarády, vyřídit víza a podobně. Jednu práci si najdu, jakžtakž se usadím, a už musím přemýšlet, kam pojedu dál. Je to nekonečný koloběh, a proto většina lidí zůstává na jednom místě nebo se vrací tam, kde už byli – je to jednodušší. U mě se ale úplně změnil i pohled na náboženství, protože vidím, že v každé zemi mají jiné, ale v podstatě velmi podobné. Také mě to naučilo neodsuzovat hned lidi ani jídlo na první pohled. Jako nomádka mám i více volného času, protože pracuji sezónně – v zimě čtyři měsíce a potom dalších pět. Vychází mi to přibližně na tři měsíce dovolené ročně, během nichž mohu cestovat a vrátit se na Slovensko za rodinou.
(Zdroj: archiv Ivany Šimičákové)
(Zdroj: archiv Ivany Šimičákové)
Pro práci instruktorky jste si vybrala Gruzii. To nebývá právě nejběžnější volba…
Jako instruktorka jsem už pracovala všude možně po světě a na Gruzii mě lákalo pohoří Kavkaz. Byla to pro mě zase nová část světa, kde jsem ještě nebyla. Pracovala jsem na Slovensku v Západních Tatrách, potom jsem odešla do rakouských Alp. Dvě sezony jsem učila v Kanadě, na Novém Zélandu, v Japonsku a také jsem pracovala jako instruktorka na severu Číny. V Gruzii mám nejférovější pracovní podmínky. Platí mi 50 procent z ceny hodiny. V jiných zemích mi lyžařská škola z hodiny, za kterou zákazníci zaplatí, dá jen 15–20 procent.
Comments