Části Brahmsových klarinetových sonát byly inspirovány Bachovými Matoušovými pašijemi z roku 1736. (Volné dílo)
Brahms při tvorbě mistrovského díla pro klarinet a klavír čerpal z Bachových Matoušových pašijí i z vlastní nenaplněné lásky ke Claře Schumannové.
Johannes Brahms zemřel v roce 1897 osamělý na smrtelné posteli. Celý život vytvářel rozsáhlé dílo a pevně doufal, že jeho odkaz odolá působení času. Když však mládí ustoupilo vzpomínkám a samotný život se začal podobat snu, možná se Brahms nakonec smířil sám se sebou. Tři roky před svou smrtí uvedl svá poslední díla: Sonátu pro klarinet č. 1 f moll a Sonátu pro klarinet č. 2 Es dur.
V obou sonátách Brahms rozehrál příběh smrti, touhy a lásky. Patří k jeho nejintimnějším skladbám – jsou jakousi autobiografií napsanou pro něj samotného i pro nás. Základem sonát je sedmitónový úryvek ze závěrečného chorálu Bachových Matoušových pašijí, jehož slova lze dojemně přeložit jako: „Musím-li odejít, neopouštěj mě.“
První dvě věty Sonáty f moll představují emocionální jádro Brahmsových posledních děl. V každé z nich skladatel postupně odhaluje jednu vrstvu svých niterných myšlenek za druhou. Zatímco první věta přináší smíření se smrtelností, druhá se ohlíží za nemožnou láskou.
V dnešní nahrávce hraje na klarinet Karl Leister a na klavír Ferenc Bognár. První věta zaznívá od 00:00 do 08:20, druhá od 08:20 do 13:26. (Poslechněte si)
„Musím-li odejít“
Johannes Brahms na fotografii Luciena Mazenoda z roku 1866. (Volné dílo)
Sonáta f moll začíná klavírní variací na úryvek z Matoušových pašijí. Jde o upřímné, nezdobené a nejednoznačné vyjádření, které posluchače nechává v nejistotě, kam bude Brahms směřovat. Skladatel zprvu nedává najevo ani tóninu a pouze naznačuje teskný charakter f moll. Nástup klarinetu nejednoznačnost úvodu ještě prohlubuje: jeho melancholický zvuk přináší poněkud neohrabaně poskakující melodii, která se stejně neurčitě vyhýbá pevnému ukotvení v tónině i významu.
Po celou první větu se Brahms vyrovnává s Bachovým výrokem a hudba se postupně rozrůstá do téměř orchestrálních vrstev plných závratného napětí. Uprostřed přívalů zvuku a harmonie se zdá, že vše drží pohromadě pouze Bachův chorál. Když se na závěr ozve naposledy, harmonie se zjemní do teskného oparu F dur. Brahms se konečně smířil s odchodem. Poté, co přijal vlastní smrtelnost, obrací pozornost k tomu, co v životě zůstalo nevyřešeno – k touze a lítosti.
„Neopouštěj mě“
Clara byla manželkou skladatele Roberta Schumanna a zároveň životní láskou Johannese Brahmse. Brahms a Clara k sobě chovali vzájemnou náklonnost, jejich vztah však nikdy nepřekročil hranice blízkého přátelství. Ani po ovdovění se Clara znovu neprovdala a zůstala věrná památce svého manžela.
Brahmsova láska ke Claře někdy pronikala do jeho skladeb prostřednictvím hudebních motivů a skrytých odkazů. Ve druhé větě sonáty se objevuje téma, které skladatel používal právě v souvislosti s ní a které je známé jako Clařino téma.
Celou druhou větu tvoří sled hudebních vzdechů – sestupných dvoutónových gest – po nichž zaznívá Clařino téma. Jako by zestárlý skladatel znovu a znovu vzdychal a teprve potom vyslovil její jméno. Tato něžná fráze prochází neustálými proměnami. Brahms mění její harmonii i tvar. Nálada hudby přechází od mírného záření k nepravidelně plápolajícímu ohni; každé další zopakování prozrazuje jeho touhu a lítost.
Clara Schumannová byla uznávanou klavíristkou už v době, kdy se provdala za Roberta Schumanna. Litografie Andrease Stauba z roku 1839. (Volné dílo)
Elegie za vášnivou, ale nenaplněnou lásku končí tím, že Brahms naposledy zašeptá Clařino jméno. Blaženost i bolest, naděje i rezignace přetrvávají dál – zmírněné věkem, avšak časem neuhasitelné.
O jakých tématech z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom psali? Své náměty a připomínky nám zasílejte na adresu [email protected].
–ete–
-etcz-
Comments