Paradoxy jsou cenné, protože nás nutí čelit vlastním protichůdným intuicím, odhalují slabiny našeho každodenního uvažování a vedou nás k větší jasnosti a moudrosti. (Shutterstock)
Nadčasové paradoxy – dilema tolerance na sociálních sítích, „nevyhnutelný“ úpadek demokracie či hledání univerzální krásy – stále ovlivňují to, jak přemýšlíme a jak žijeme.
Epimenidés, řecký filozof ze 6. století př. n. l., jako první předložil jeden z nejslavnějších paradoxů všech dob: „paradox lháře“.
Jako obyvatel Kréty prohlásil, že „všichni Kréťané jsou lháři“. Pokud předpokládáme, že Epimenidés mluvil pravdu a že všichni Kréťané jsou lháři, plyne z toho, že i on sám je lhář, protože je Kréťan. Jeho výrok „všichni Kréťané jsou lháři“ je tedy nepravdivý – a vzniká paradox.
Moderními verzemi tohoto paradoxu jsou výroky: „Právě teď lžu“ nebo „Toto tvrzení je lež“. Margaret Cuonzová, profesorka filozofie na Long Island University, jej ve své knize Paradox popisuje jako jeden z nejdůležitějších a nejtajemnějších paradoxů, jaké lidstvo zná, protože hluboce zpochybňuje základní předpoklad, že každý výrok musí být buď pravdivý, nebo nepravdivý – ale ne obojí zároveň.
Paradoxy obecně znějí na první poslech intuitivně správně, ale při bližším zkoumání neobstojí. Podobně jako hádanka nás nutí klást si otázky o základních věcech, jako jsou pravda, poznání, krása nebo mezilidské vztahy.
Jedním z příkladů je „paradox tolerance“. Vypadá takto:
- Má-li být společnost zcela tolerantní, musí umožnit vyjadřování všech názorů.
- Netolerantní názory jsou také názory.
- Má-li tedy být společnost zcela tolerantní, musí umožnit i vyjadřování netolerantních názorů.
- Vyjadřování netolerantních názorů vytváří netoleranci, ať už v myšlení, nebo v jednání.
- Závěr: Má-li být společnost plně tolerantní, musí připustit rozvoj netolerance.
Comments