(Zdroj: Robo Kočan)
I v době dřevotřísky a levných polotovarů si ručně vyráběné postele z masivu nacházejí místo v mnoha domácnostech. V rodině Slavomíra Polačka se truhlářské řemeslo dědí z generace na generaci. Slavomír se vyučil v oboru, nasbíral zkušenosti v zahraničí a nakonec se vrátil ke kořenům. Dnes ve své dílně tvoří nábytek, který svou odolností a designem bez problémů přečká desetiletí a může sloužit i dalším generacím.
Přírodní materiály a ruční práce se dnes těší velké pozornosti. Jak jste se k řemeslu dostal vy a čím si vás dřevo získalo?
Jsem už třetí generací truhlářů v rodině, takže jsem měl ke dřevu blízko odjakživa. Prázdniny jsem trávil u dědy na vesnici a fascinovalo mě, co všechno se dá z tak tvárného materiálu vytvořit. Dřevo je pro mě hřejivý, voňavý a živý materiál, který lze tvarovat tisíci způsoby.
Jak vypadala vaše profesní cesta? Čím vším jste si jako truhlář prošel?
Mým úplně prvním výtvorem byla vyřezávaná polička, kterou má táta dodnes na chatě. Kdykoli ji vidím, vzpomenu si na své začátky. Úplně první kousky dřeva, které mi dal děda, jsem chtěl použít na stavbu lodí pro tajnou plavbu po řece Poprad – tenhle klukovský plán sice nevyšel, ale láska k materiálu zůstala.
Děda byl uznávaným mistrem a mým velkým vzorem. Možná i proto dnes neříkám, že postele vyrábím, ale že je tvořím. Konečný výsledek se totiž často rodí až během samotného procesu. Po škole v Kežmarku a vojně jsem vedl tak trochu „toulavý“ život truhláře v zahraničí – pracoval jsem v Německu, Rakousku i v Česku. Nakonec jsem ale cítil, že mě to nikam neposouvá.
Zlom přišel až na Slovensku při spolupráci s kamarádem, který měl blízko k designu a netradičním věcem. Díky němu jsem začal na dřevo nahlížet jinak. Dlouho jsem se věnoval zařizování interiérů pro hotely nebo bary, ale to znamenalo neustálé montáže a cestování. Hledal jsem produkt, u kterého bych mohl trávit čas na jednom místě, ve své dílně. S myšlenkou vyrábět postele – tedy kus nábytku, na kterém člověk stráví třetinu života – přišla moje manželka.
(Zdroj: Robo Kočan)
Pro mnoho zákazníků je nakonec rozhodující cena. Masivní dřevo přitom nepatří k nejlevnějším variantám…
Děda říkával, že čím déle se dřevo opracovává, tím větší hodnotu získává. Masiv při základní údržbě vydrží dlouhá léta a vytváří neopakovatelné teplo domova. Moje postele jsou dědičné kusy. Cena, která je přirozeně vyšší než u dřevotřísky z řetězce, odráží nejen kvalitu tvrdého či exotického dřeva, ale hlavně ohromné množství času a ruční práce. Je to investice na celý život. Ceny se sice snažím přizpůsobit našemu trhu, ale pravdou je, že často jdu i pod reálnou hodnotu práce, kterou do toho vložím, aby byly postele pro lidi dostupné.
Jak vypadá ideální dřevěná postel vyrobená na míru?
Základem spánku je sice matrace, ale já se starám o tu pocitovou a estetickou stránku. Zákazníkům plním jejich představy – od rozměrů a výšky rámu až po výběr konkrétního dřeva. Mou specialitou je dřevěná intarzie, tedy mozaika z více druhů dřeva. To je časově nejnáročnější disciplína, taková postel vzniká i dva měsíce.
Vytvářím ale i kousky „do zásoby“, které slouží jako inspirace. Můj design je poměrně specifický a oslovují mě lidé, kteří hledají originalitu. Kromě vzhledu jim garantuji stabilitu a klidný spánek bez vrzání. Klienti většinou už mou práci někde viděli a vědí, do čeho jdou.
(Zdroj: Robo Kočan)
A na čem spíte doma vy?
Doma máme samozřejmě všichni postele z mé dílny. Tu naši si navrhla manželka. Paradoxem ale je, že pracuji klidně třináct hodin denně, takže se často stane, že unavený usnu u televize na gauči.
Jak probíhá samotný proces návrhu a spolupráce se zákazníkem?
Stačí mi zadat motiv, typ postele, rozměry matrace a vybrané dřevo. Na základě toho připravím návrh. Někteří klienti chodí přímo do dílny, s těmi přespolními komunikuji online. Často mi posílají fotky svých ložnic, abych mohl design doladit k interiéru. Během výroby jim posílám pracovní fotky a mohou se přijít podívat, jak dřevo ožívá. Většinou ale výsledek vidí až při montáži u nich doma. Zatím jsem neměl negativní ohlas, spíš jsou to slzy radosti. Každá postel je pro mě experiment, který mě profesně posouvá dál.
(Zdroj: Robo Kočan)
Na co si při výrobě dáváte největší pozor?
Vždy začínám od zadního čela, to je nejtěžší část. Na spojení rámu a čela používám vlastní systém, který zaručuje maximální pevnost. Ta hodně závisí i na materiálu, proto preferuji tvrdé dřeviny jako dub, ořech, jasan nebo břízu. I když dělám postel z měkkého dřeva, nosné spoje dělám vždy z tvrdého masivu. K práci používám pilu, hoblík a ruční nářadí, ale hlavně hlavu. Když pracuje hlava, ruce už si jen hrají.
Co byste vzkázal lidem, kteří se bojí, že se tradiční dřevěná postel nehodí do moderního bytu?
Vzkázal bych jim, že se vrací doba, kdy lidé budou stále více vyhledávat poctivé a originální věci z nadčasových materiálů. Dřevo je věčný materiál, kterému stačí vdechnout duši. Je to luxus dostupný pro každého – není třeba se ho bát.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
-etcz-
Comments