Fingalova jeskyně na ostrově Staffa ve Skotsku inspirovala nejslavnější skladbu Felixe Mendelssohna. Library of Congress. (Public Domain)
Nepříjemná cesta Felixe Mendelssohna do Londýna ho nakonec přivedla až k Hebridám ve Skotsku a k ohromující Fingalově jeskyni.
Felixi Mendelssohnovi bylo na lodi strašlivě zle.
Abraham Mendelssohn, skladatelův otec, chtěl syna vyslat do hudebních center Evropy, a proto se poradil se svým důvěryhodným mentorem a přítelem Ignazem Moschelesem, jak nejlépe postupovat. První zastávkou, kterou Moscheles doporučil, byl Londýn, a tak byl mladý skladatel vyslán přes Lamanšský průliv do vzdálené země na rozvrzaném plavidle jménem Attwood. V polovině dubna 1829 tak Felix Mendelssohn (1809–1847) cestoval do Anglie, kde ho čekala série koncertů v Londýně.
Volba lodi byla vlastně šťastnou náhodou; plavidlo neslo jméno Thomase Attwooda, Mozartova žáka, s nímž se měl Mendelssohn brzy setkat. Samotná plavba však byla plná nesnází. Podle životopisce Larryho Todda parník čelil „protivětru, neproniknutelné mlze a poruše motoru“. Mendelssohn dorazil těžce zmožený mořskou nemocí a večer pak, oblečen do vypůjčeného oděvu, proseděl operní představení se „směšným a odpudivým“ zpěvem.
Navzdory rozpačitému začátku se Mendelssohnův londýnský pobyt proměnil ve velký úspěch. Debutoval zde jako dirigent se svou Symfonií č. 1 c moll a dočkal se vřelého přijetí londýnskou hudební elitou.
Mendelssohn se rovněž setkal s Thomasem Attwoodem a navázal s varhaníkem a skladatelem blízký a plodný vztah.
Právě v tomto období vzniklo jedno z jeho nejvýznamnějších děl, inspirované drsnou a majestátní skotskou krajinou. Během cesty, která ho zavedla do Edinburghu, navštívil spolu se svým přítelem Karlem Klingemannem ostrov opředený mýty a legendami: u západního pobřeží Skotska, v souostroví Hebridy, leží ostrov Staffa. Při pohledu na sopečnou krajinu spatřil Mendelssohn slavnou Fingalovu jeskyni, pojmenovanou po gaelském hrdinovi.
Jeskyně tvořená vysokými čedičovými sloupy je domovem kolonií papuchalků a alkounů. Šedé, burácející vlny narážely do jejích stěn a vířily bílou pěnu nad šestihrannými útvary. Mendelssohna tato podívaná hluboce zasáhla.
Wilfred Blunt ve své knize Na křídlech písně uvádí, že Mendelssohn v dopise domů napsal: „Abych vám ukázal, jak mimořádně na mne Hebridy zapůsobily, napadlo mě tam následující.“ K dopisu přiložil 21 taktů skladby, z níž se později stala jeho nejpopulárnější kompozice, předehra Hebridy op. 26, známá také jako Fingalova jeskyně. Johannes Brahms dílo obdivoval a podle dochovaných svědectví prohlásil: „Rád bych dal vše, co jsem napsal, za to, abych složil něco jako předehru Hebridy.“
Portrét Felixe Mendelssohna, 1846, od německého malíře Eduarda Magnuse. Berlin State Library. (Public Domain)
Fingalova jeskyně
Mendelssohnova Fingalova jeskyně v podání Claudia Abbada a London Symphony Orchestra. (Poslechněte si)
Vlnící se smyčce se přelévají a víří, jako by přicházely z velké dálky. Nad nimi se akordy dechových nástrojů vznášejí jako ranní mlha. Motiv vln přebírají housle a hudba se opakovaně vzdouvá v narůstajících obloucích.
Nakonec zazáří dechové nástroje a tichá trubka naznačí změnu nálady. V čase 1:55 zpívají violoncella vznešenou, a přesto lehce tesknou melodii. Housle ji opakují, než se celý orchestr spojí v triumfální fanfáru.
Motiv nabývá na bouřlivosti a vyústí v návrat hlavního tématu. Klarinetní návrat původní violoncellové melodie odhaluje melancholickou stránku ušlechtilého motivu.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Své nápady či zpětnou vazbu nám pište na [email protected].
–ete–
-etcz-
Comments