Čínská Fahui | Překonávání vnitřních zábran při osobním objasňování pravdy

Jsem od přírody uzavřená a neumím se příliš dobře vyjadřovat. V minulosti jsem objasňovala pravdu jen rodině, přátelům a známým, případně občas někomu z prodavačů, když jsem si vyřizovala pochůzky. Za celý den jsem tak dokázala oslovit jen několik lidí. Když jsem viděla, jak spolupraktikující chodí objasňovat pravdu do velkých nemocnic, záviděla jsem jim. Za pouhé dvě či tři hodiny promluvili s desítkou, nebo dokonce s více než dvaceti lidmi. Požádala jsem je, aby mě vzali s sebou, a tak začalo mé objasňování pravdy lidem v nemocnicích.

Překonávání lidských představ při objasňování pravdy

Když mě jeden praktikující poprvé vzal do nemocnice, ohromilo mě, kolik tam bylo lidí. Jen budova ambulancí měla sedm podlaží a výtahy byly přeplněné. V každém patře stály řady židlí, téměř všechny obsazené – bylo tam stejně rušno jako na nádraží. Pomyslela jsem si: „Je tu tolik lidí, kterým bych mohla objasnit pravdu. Tohle je pro to opravdu výborné místo.“

Zkoušela jsem si sedat na různá místa, ale s nikým se mi nedařilo navázat rozhovor. I když jsem s někým prohodila pár slov, nevěděla jsem, jak rozhovor nasměrovat. Navíc kolem v malých skupinkách neustále procházeli pracovníci ostrahy s červenými páskami na rukávech, příslušníci ozbrojené policie a pořádkové policie. O to těžší pro mě bylo vůbec ústa otevřít.

Více než hodina rychle uběhla. Praktikující, který mě přivedl, za mnou přišel a řekl: „Jing, která přišla s námi, už pomohla šestnácti lidem vystoupit z KS Číny a odešla domů.“ V nemocnici bylo dost teplo, a jak ve mně navíc rostla nervozita, celá jsem se zpotila. Pomyslela jsem si: „Za hodinu už budou končit a já ještě s nikým nepromluvila! Vypadá to, že celé odpoledne přijde úplně nazmar. Bylo by lepší zůstat doma a studovat Fa.“ Nakonec jsem se vrátila domů, aniž se mi podařilo někoho zachránit.

Po návratu domů jsem byla sklíčená. Připadala jsem si neschopná a měla pocit, že za ostatními praktikujícími velmi zaostávám. Když jsem se nad tím zamyslela hlouběji, položila jsem si otázku, proč se nedokážu přimět k tomu, abych promluvila. Zčásti za tím stál strach, že mě lidé odmítnou nebo si mě nebudou všímat – obava, abych se neztrapnila. To vychází z ješitnosti, ze snahy zachovat si tvář, jejímž kořenem je připoutání k pověsti. Dále jsem se bála, že mě zaslechnou pracovníci ostrahy, příslušníci ozbrojené či pořádkové policie, kteří tam hlídkovali, a že mě někdo udá. A neklid, který jsem pocítila, když jsem slyšela, že jiná praktikující pomohla za něco málo přes hodinu šestnácti lidem vystoupit z KS Číny, nevycházel z opravdové starosti o záchranu lidí. Pramenil ze soutěživosti a z lidského připoutání k počtům a výsledkům. Obava, že celé odpoledne přišlo nazmar, byla zase jen projevem připoutání k osobnímu zisku a ztrátě.