Klíčové body
• Akademici a organizace na ochranu lidských práv na Západě dospěli k závěru, že Falun Gong není sektou. Označení „sekta“ vnímají spíše jako politický nástroj, jehož cílem je ospravedlnit pronásledování.
• V 90. letech 20. století vrcholní čínští představitelé veřejně chválili Falun Gong za jeho přínos ke zdraví a celkové pohodě obyvatelstva.
• Kvůli rostoucí popularitě a nezávislému postavení Falun Gongu však nejvyšší představitel Komunistické strany Číny nařídil jeho potlačení.
• Několik měsíců po zahájení represivní kampaně začali čínští představitelé označovat Falun Gong za „sektu“ – jako prostředek k ospravedlnění perzekuce a k zastrašení případných kritiků.

Falun Gong nebyl 22. července 1999 „zakázán čínskou vládou jako sekta zla“, jak bývá nepřesně uváděno v některých médiích. Toto označení se objevilo až později – konkrétně v říjnu téhož roku. Když bylo toto označení použito, nešlo o výsledek promyšlené analýzy, nezávislého vyšetřování ani teologické či akademické debaty. Nepředcházelo mu hodnocení religionistů, sociologů ani psychologů – a nešlo ani o konsenzus čínské vlády.
Šlo spíše o politický krok iniciovaný konkrétním jednotlivcem. Tím byl Ťiang Ce-min, tehdejší generální tajemník Komunistické strany Číny. Podle zprávy deníku The Washington Post z 9. listopadu 1999 to byl právě Ťiang, kdo nařídil, aby byl Falun Gong označen za „kult“, a následně prosazoval přijetí zákona proti tzv. kultům.
Toto označení se objevilo v době, kdy se rodící kampaň strany proti Falun Gongu začala měnit v chaotickou krizovou komunikaci. Nejenže se Falun Gong nepostavil režimu na odpor, ale brutální metody, které byly proti jeho stoupencům používány – včetně mučení a veřejného předvádění policejní brutality – začaly obracet veřejné mínění v jeho prospěch. Stále více Číňanů začalo sympatizovat s pronásledovanou skupinou, a to navzdory intenzivní propagandě režimu. Zároveň sílila i mezinárodní kritika.
Aby celá kampaň neskončila jako trapný a nákladný neúspěch, bylo nutné jednat. Legitimita Ťiangovy vlády byla oprávněně zpochybňována – a on zoufale potřeboval omezit rostoucí vlnu podpory vůči pokojným meditujícím.
Rozhodnutí označit Falun Gong za „zlou sektu“ proto nebylo výsledkem racionální analýzy, ale spíše samoúčelným krokem – stejně jako samotné pronásledování.
Podle deníku The Washington Post „byl zásah podniknut s cílem demonstrovat a upevnit moc čínského vedení... Zdroje z Komunistické strany uvedly, že stálý výbor politbyra zásah neschválil jednomyslně a že rozhodnutí o likvidaci Falun Gongu učinil sám prezident Ťiang Ce-min“.
Tentýž článek dále uvádí slova stranického funkcionáře, podle něhož „je to pro Ťianga zřejmě velmi osobní záležitost“.
Co tedy chtěl Ťiang tímto označením ve skutečnosti dosáhnout?
- Oslabit veřejné sympatie vůči pronásledovanému Falun Gongu a přetavit je v nedůvěru a podezíravost.
- Odvést pozornost od nezákonných kroků strany a státu, a místo toho zpochybnit bezúhonnost samotné oběti.
- Dehumanizovat hnutí, čímž se vytvoří prostor pro stupňující se porušování lidských práv – což se v následujících letech projevilo výrazným nárůstem mučení a násilí.
- Vykreslit jednotlivé stoupence Falun Gongu jako „oběti“ údajného sektářského vůdce – oběti, které může „dobrotivý“ stát zachránit a „převychovat“.
Toto označení však mělo i další, méně zjevný cíl – tentokrát v zahraničí, mimo hranice Číny. Jeho účelem bylo získat odezvu na Západě a vytvořit zástěrku pro ospravedlnění zločinů proti lidskosti.
Podle zprávy z asijského vydání deníku The Wall Street Journal ze 14. února 2001 čínská komunistická strana „nadšeně převzala jazyk i argumenty západního protikultovního hnutí ve své propagandě proti Falun Dafa... Čína se připojila k boji proti kultům, aby ospravedlnila své represe“.
Dalším důkazem tohoto záměru je samotné použití anglického výrazu cult nebo evil cult, který představuje manipulativní překlad z čínštiny. Podle organizace Amnesty International je čínský termín xie jiao přesněji přeložitelný jako „kacířská organizace“ nebo „kacířské náboženství“. Podle alespoň jednoho zdroje navíc vzniklo toto označení s pomocí západní PR agentury – záměrně tak, aby využilo obav ze sekt, zakořeněných ve veřejném mínění na Západě. Tam totiž byly Falun Gong a jemu podobné čchi-kungové praxe z velké části neznámé a snadno mohly být vykresleny jako podezřelé či nebezpečné.
Na závěr je třeba zdůraznit, že přední západní odborníci na náboženství, kteří se Falun Gongem detailně zabývali – například profesor David Ownby – dospěli k závěru, že Falun Gong nenese znaky typické pro kulty. Nezahrnuje uctívání vůdce, nevybírá žádné poplatky, neizoluje své stoupence od společnosti, nezasahuje do jejich osobního života a nepodněcuje k žádnému jednání, které by mohlo být považováno za nezákonné či nebezpečné.
Naopak, tito badatelé Falun Gong řadí mezi nová náboženská hnutí.

Stejně tak řada mezinárodních aktérů – včetně zvláštních zpravodajů OSN, předních organizací na ochranu lidských práv i demokratických vlád – opakovaně označila kampaň proti Falun Gongu za neoprávněné náboženské pronásledování. Nejde o legitimní vládní politiku, jejímž cílem by bylo chránit společnost před údajným škodlivým vlivem, ale o systematické porušování základních práv a svobod.

Je-li tedy něco zřejmé, pak snad právě horlivost, s níž čínské komunistické vedení označilo poklidné, otevřené a laskavé meditační hnutí za „zlou sektu“, svědčí spíše o špatném svědomí samotné strany.
Na tuto možnost upozornil i časopis Time, když v červnu 2001 poznamenal: „[Stoupenci Falun Gongu] nejsou žádní vrazi; zato Komunistická strana je za 51 let své vlády v Číně zodpovědná za smrt desítek milionů nevinných občanů – včetně vlastních příznivců. Možná je tou skutečnou zlou sektou právě Ťiangova strana.“



Comments