Klíčové body

 • Akademici a organizace na ochranu lidských práv na Západě dospěli k závěru, že Falun Gong není sektou. Označení „sekta“ vnímají spíše jako politický nástroj, jehož cílem je ospravedlnit pronásledování. 

• V 90. letech 20. století vrcholní čínští představitelé veřejně chválili Falun Gong za jeho přínos ke zdraví a celkové pohodě obyvatelstva.

• Kvůli rostoucí popularitě a nezávislému postavení Falun Gongu však nejvyšší představitel Komunistické strany Číny nařídil jeho potlačení.

 • Několik měsíců po zahájení represivní kampaně začali čínští představitelé označovat Falun Gong za „sektu“ – jako prostředek k ospravedlnění perzekuce a k zastrašení případných kritiků.

 Falun Gong nebyl 22. července 1999 „zakázán čínskou vládou jako sekta zla“, jak bývá nepřesně uváděno v některých médiích. Toto označení se objevilo až později – konkrétně v říjnu téhož roku. Když bylo toto označení použito, nešlo o výsledek promyšlené analýzy, nezávislého vyšetřování ani teologické či akademické debaty. Nepředcházelo mu hodnocení religionistů, sociologů ani psychologů – a nešlo ani o konsenzus čínské vlády. 

Šlo spíše o politický krok iniciovaný konkrétním jednotlivcem. Tím byl Ťiang Ce-min, tehdejší generální tajemník Komunistické strany Číny. Podle zprávy deníku The Washington Post z 9. listopadu 1999 to byl právě Ťiang, kdo nařídil, aby byl Falun Gong označen za „kult“, a následně prosazoval přijetí zákona proti tzv. kultům.

 Toto označení se objevilo v době, kdy se rodící kampaň strany proti Falun Gongu začala měnit v chaotickou krizovou komunikaci. Nejenže se Falun Gong nepostavil režimu na odpor, ale brutální metody, které byly proti jeho stoupencům používány – včetně mučení a veřejného předvádění policejní brutality – začaly obracet veřejné mínění v jeho prospěch. Stále více Číňanů začalo sympatizovat s pronásledovanou skupinou, a to navzdory intenzivní propagandě režimu. Zároveň sílila i mezinárodní kritika.

 Aby celá kampaň neskončila jako trapný a nákladný neúspěch, bylo nutné jednat. Legitimita Ťiangovy vlády byla oprávněně zpochybňována – a on zoufale potřeboval omezit rostoucí vlnu podpory vůči pokojným meditujícím. 

Rozhodnutí označit Falun Gong za „zlou sektu“ proto nebylo výsledkem racionální analýzy, ale spíše samoúčelným krokem – stejně jako samotné pronásledování.

 Podle deníku The Washington Post „byl zásah podniknut s cílem demonstrovat a upevnit moc čínského vedení... Zdroje z Komunistické strany uvedly, že stálý výbor politbyra zásah neschválil jednomyslně a že rozhodnutí o likvidaci Falun Gongu učinil sám prezident Ťiang Ce-min“. 

Tentýž článek dále uvádí slova stranického funkcionáře, podle něhož „je to pro Ťianga zřejmě velmi osobní záležitost“. 

Co tedy chtěl Ťiang tímto označením ve skutečnosti dosáhnout? 

  1.  Oslabit veřejné sympatie vůči pronásledovanému Falun Gongu a přetavit je v nedůvěru a podezíravost.
  2. Odvést pozornost od nezákonných kroků strany a státu, a místo toho zpochybnit bezúhonnost samotné oběti.
  3. Dehumanizovat hnutí, čímž se vytvoří prostor pro stupňující se porušování lidských práv – což se v následujících letech projevilo výrazným nárůstem mučení a násilí.
  4. Vykreslit jednotlivé stoupence Falun Gongu jako „oběti“ údajného sektářského vůdce – oběti, které může „dobrotivý“ stát zachránit a „převychovat“. 

Toto označení však mělo i další, méně zjevný cíl – tentokrát v zahraničí, mimo hranice Číny. Jeho účelem bylo získat odezvu na Západě a vytvořit zástěrku pro ospravedlnění zločinů proti lidskosti. 

Podle zprávy z asijského vydání deníku The Wall Street Journal ze 14. února 2001 čínská komunistická strana „nadšeně převzala jazyk i argumenty západního protikultovního hnutí ve své propagandě proti Falun Dafa... Čína se připojila k boji proti kultům, aby ospravedlnila své represe“.

 Dalším důkazem tohoto záměru je samotné použití anglického výrazu cult nebo evil cult, který představuje manipulativní překlad z čínštiny. Podle organizace Amnesty International je čínský termín xie jiao přesněji přeložitelný jako „kacířská organizace“ nebo „kacířské náboženství“. Podle alespoň jednoho zdroje navíc vzniklo toto označení s pomocí západní PR agentury – záměrně tak, aby využilo obav ze sekt, zakořeněných ve veřejném mínění na Západě. Tam totiž byly Falun Gong a jemu podobné čchi-kungové praxe z velké části neznámé a snadno mohly být vykresleny jako podezřelé či nebezpečné.

 Na závěr je třeba zdůraznit, že přední západní odborníci na náboženství, kteří se Falun Gongem detailně zabývali – například profesor David Ownby – dospěli k závěru, že Falun Gong nenese znaky typické pro kulty. Nezahrnuje uctívání vůdce, nevybírá žádné poplatky, neizoluje své stoupence od společnosti, nezasahuje do jejich osobního života a nepodněcuje k žádnému jednání, které by mohlo být považováno za nezákonné či nebezpečné.

 Naopak, tito badatelé Falun Gong řadí mezi nová náboženská hnutí.

Stejně tak řada mezinárodních aktérů – včetně zvláštních zpravodajů OSN, předních organizací na ochranu lidských práv i demokratických vlád – opakovaně označila kampaň proti Falun Gongu za neoprávněné náboženské pronásledování. Nejde o legitimní vládní politiku, jejímž cílem by bylo chránit společnost před údajným škodlivým vlivem, ale o systematické porušování základních práv a svobod. 

Je-li tedy něco zřejmé, pak snad právě horlivost, s níž čínské komunistické vedení označilo poklidné, otevřené a laskavé meditační hnutí za „zlou sektu“, svědčí spíše o špatném svědomí samotné strany.  

Na tuto možnost upozornil i časopis Time, když v červnu 2001 poznamenal: „[Stoupenci Falun Gongu] nejsou žádní vrazi; zato Komunistická strana je za 51 let své vlády v Číně zodpovědná za smrt desítek milionů nevinných občanů – včetně vlastních příznivců. Možná je tou skutečnou zlou sektou právě Ťiangova strana.“