Skutečná slušnost plodí laskavost – ať už mezi blízkými lidmi, nebo mezi úplně cizími. (Biba Kayewich)
Jednoduché „prosím“ a „děkuji“ otevírá dveře k něčemu hlubšímu.
Při náhodném listování knihou „Town & Country Social Graces“ z roku 2002, sbírkou živých esejů různých autorů o „etiketě bez upjatosti“, jsem narazil na jeden z posledních textů – „Invisible Grace“ od Owena Edwardse. Autor propojuje slušnost s laskavostí, z níž pramení zvláštní půvab a krása lidského ducha.
Podobné příručky mají v Americe dlouhou tradici a vždy si nacházely své čtenáře. Už George Washington si v mládí opsal a následně i řídil „110 pravidly slušnosti a důstojného chování“, souborem zásad, které původně sepsali francouzští jezuité a které byly v jeho době velmi rozšířené. V polovině 19. století se těšily velké oblibě a dobrému prodeji příručky o chování, oblékání a společenských zvyklostech, jako byly „The Ladies’ Book of Etiquette“ a „The Gentlemen’s Book of Etiquette“, které jsou dostupné dodnes. Následovala řada dalších titulů – a mezi nejvlivnější patří bezpochyby kniha „Etiquette“ od Emily Postové z roku 1922.
Ať už to tyto knihy říkají přímo, nebo ne, jejich základní myšlenka zůstává stejná. Ve filmu „Blast from the Past“ ji postava Troye shrnuje takto: „Myslel jsem si, že gentleman je někdo, kdo vlastní koně. Ale ukázalo se, že jeho jednoduchá definice dámy nebo gentlemana je někdo, kdo se vždy snaží, aby se lidé kolem něj cítili co nejpříjemněji.“
Slušnost dělá člověka
Skutečná slušnost plodí laskavost – ať už mezi blízkými lidmi, nebo mezi úplně cizími. (Biba Kayewich)
Z této slušnosti pak přirozeně vyrůstá laskavost.
Myšlenka „Chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě“ se neobjevuje jen v Bibli, ale v různých podobách napříč kulturami celého světa. Tento dnes už trochu otřepaný výrok stojí v samotném jádru každé skutečné etikety. Jakmile jej začneme uvádět do praxe, otevírá nám dveře do další roviny – do světa laskavosti.
Jedna moje známá, metodistka, mi nedávno vyprávěla o pastorovi, přistěhovalci z Jižní Koreje, který vedl jednu z jejích komisí. V prostředí, kde slušnost postupně ustupuje, tento muž vynikal svým zdvořilým přístupem ke každému. Jak však ona i další brzy poznali, jeho dobré způsoby byly jen vstupní branou k osobnosti jednoho z nejlaskavějších lidí, jaké kdy potkali. Jeho chování nebylo maskou, ale pozvánkou.
Podobný příklad najdeme i v biblickém příběhu o milosrdném Samaritánovi. Ten potkává na cestě cizince, kterého lupiči zanechali zraněného na pokraji smrti. Stejně jako lidé před ním mohl přejít na druhou stranu a pokračovat dál. On se však zastaví, ošetří jeho rány, odvede ho do hostince a zaplatí jeho pobyt, dokud se neuzdraví.
Právě z tohoto spojení slušnosti a ohleduplnosti pramení ona neviditelná milost: radost.
Malý experiment pro každého
Ačkoliv si ji ne vždy snadno uvědomujeme, důkazy o tomto propojení existují. V literatuře najdeme jeden z nejvýraznějších příkladů na konci knihy „A Christmas Carol“. Proměněný Ebenezer Scrooge, který si nyní plně uvědomuje svou dřívější hrubost a lakotu, prožívá radost ze své vnitřní změny: „Jsem lehký jako pírko, šťastný jako anděl, veselý jako školák.“
A ještě jeden příklad ze života. V polovině června jsem cestoval na jih, abych se zúčastnil pohřbu příbuzného – muže a přítele, kterého jsem znal třicet let. Večer před obřadem jsem při čekání na začátek setkání narazil na administrátorku pohřební služby. Této ženě kolem třiceti let nechyběla zdvořilost a její vystupování i výraz působily velmi laskavě. Napadlo mě, že by byla ideální osobou, na kterou se obrátit s otázkou radosti. Krátce jsem jí vysvětlil, čemu se věnuji, posadili jsme se a zeptal jsem se, jakou radost – pokud nějakou – jí její práce přináší.
Chvíli přemýšlela a pak odpověděla: „Beru tuhle práci jako službu lidem v jedné z nejtěžších životních situací, kterou si všichni jednou projdeme. Je to náročné a někdy těžké, ale radost přichází z vědomí, že jste někomu co nejvíce pomohl v těžkém období.“ Odmlčela se a dodala: „Můžete cítit radost, aniž byste byli nutně šťastní.“
A právě v té chvíli zazněla odpověď, jakou by si každý autor mohl přát. Úcta k druhým, laskavost a služba – to jsou složky té neviditelné síly, které říkáme radost.
Každý si tuto myšlenku může ověřit. Stačí si vybavit lidi, které dobře znáte a kteří se více než na sebe soustředí na druhé, kteří jednají ohleduplně jak s těmi, které potkají jen na okamžik, tak s těmi, které milují celý život. I oni mohou být někdy nešťastní, mohou truchlit nebo se rozhněvat nad nespravedlností. To jsou však jen přechodné stavy, mraky, které přináší okolnosti.
Stejně jako u zmíněné mladé ženy v nich najdeme trvalou, tichou milost radosti.
-etcz-