Paralympijská závodnice Lauren Barwicková dává pusu na čenich svému bývalému soutěžnímu koni Off to Paris, který dnes tráví důchod na její farmě v Reddicku na Floridě. (Natasha Holt)
Po ničivém úrazu ve svých 22 letech Lauren Barwicková odmítla připustit, aby tím skončil její sen pracovat s koňmi.
Jakmile se balík sena o hmotnosti asi 45 kilogramů zřítil z vysoké stohu a dopadl jí na záda, Lauren Barwicková věděla, že od té chvíle bude všechno jinak.
Byl to teprve druhý den v její vysněné práci na kanadském ranči, kde cvičila koně pro reklamy a film. V jediném krutém okamžiku se všechno změnilo. Když z podlahy stáje křičela o pomoc a nemohla se pohnout, věděla to. Ochrnula.
To, co tehdy ještě vědět nemohla, bylo, že právě toto katastrofální zranění jí otevře cestu k ještě větším úspěchům, než si kdy dokázala představit – nejen v jezdeckých soutěžích, ale i v tom, jak bude učit, inspirovat a posilovat další milovníky koní po celém světě, aby překonávali potíže a lépe komunikovali se svými půltunovými partnery.
Barwicková vyrůstala v britské Kolumbii v Kanadě a s velkým nasazením se věnovala sportu, přičemž úspěšně soutěžila v jezdeckých disciplínách, přespolním běhu i lyžování.
Koně tvořili největší část jejího života. Znala je, rozuměla jim a bez obav nasedala i na zvířata, která byla pro ostatní příliš náročná. Snila o tom, že s nimi bude pracovat ve filmech.
Po úspěšné stáži pak přijala práci na tomtéž ranči, která jí měla pomoci tento sen naplnit. Druhý den tam šla pro seno do obrovské stodoly, kde byly balíky naskládány vysoko jako věž z kostek.
Byla odhodlaná shodit jeden z horní části bez cizí pomoci, a tak začala lézt nahoru. Stoh se zakymácel. Skočila. Když dopadla z výšky asi tří metrů do podřepu, padající balík jí vrazil do zad a srazil ji k zemi.
„Necítila jsem vůbec nic,“ vzpomíná po 25 letech, když svůj příběh vypráví pro deník Epoch Times u piknikového stolu pod dubem na své floridské farmě. „Chytla jsem se za nohy a necítila jsem nic. Byla to vteřina a přerušilo mi to páteř.“
Paralympijská závodnice Lauren Barwicková láskyplně hladí svého bývalého soutěžního koně Off to Paris, který dnes tráví důchod na její farmě v Reddicku na Floridě. (Natasha Holt)
Jak jí později řekli, padající balík udeřil silou několika tisíc kilogramů. Trvalo 10 minut, než ji někdo našel. Její spolupracovníci slyšeli volání o pomoc a v domnění, že ji napadl agresivní hřebec, běželi do jiné stáje plné koní.
Páteř jí to rozdrtilo, ale ducha jí to nezlomilo. Když ji nesli k sanitce, prohodila: „Zítra jsem zpátky.“
„Jen abyste věděli, ještě jsem nenakrmila bizony.“
Cesta k zotavení
Barwicková celé měsíce tvrdě procházela fyzioterapií a zoufale doufala, že znovu získá vládu nad nohama. To se nestalo.
„Víš, že tam venku na tebe čeká tvůj kůň,“ povzbuzovala ji jednoho dne její matka.
Barwicková se koním vyhýbala. Tentokrát ale vyjela ven ke hrazení výběhu. A tam stála její klisna, její přítelkyně. Čekala.
Klisna se neodtáhla od neznámého invalidního vozíku, ale natáhla svůj sametový čenich a něžně se dotkla nohou své někdejší jezdkyně.
„Rozplakalo mě to,“ uvedla Barwicková. „Hodně. Jako by to věděla.“
Natáhla se, navlékla své klisně ohlávku a popojela vpřed, aby klisnu, které ve stáji říkali Peanut, vyvedla z pastviny.
Pro Barwickovou bylo ježdění vždy něčím víc než jen sezení na koňském hřbetě a nechání se nést. Šlo o budování partnerství.
Požádala svou starou přítelkyni, aby couvla. Klisna poslechla. Naznačila jí, aby obešla vozík dokola. Klisna to udělala také. Nakonec ji Barwicková pobídla, aby ji táhla na vozíku, jako by jela ve voze.
Ale jezdit – opravdu jezdit – se teď zdálo nemožné. Alespoň tak, jak jezdit chtěla.
Matka Barwickové ji přemlouvala, aby zkusila „terapeutické ježdění“, tedy způsob, který lidem s různými tělesnými, emočními, duševními nebo vývojovými omezeními umožňuje zažít léčivé účinky pohybu na koňském hřbetě. Terapeutičtí koně se obvykle pohybují nejvýš krokem a jezdce často jistí pomocníci kráčející vedle nich.
Barwicková to rázně odmítla.
„Pro mě na tom nebude vůbec nic terapeutického,“ řekla. Jen by jí to podle ní přineslo další bolest.
Vždycky to byla ona, kdo pomáhal lidem, kteří si s koňmi nevěděli rady. Její matka hrdě říkávala: „Posadím tam svou dceru. Ta zvládne jezdit na čemkoli.“ Barwicková si nedokázala představit, že by teď jezdila s pomocí.
Jak si zvolila novou cestu vpřed
Jednoho dne sledovala jezdce a koně v pohybu a naplno ji zaplavily pocity ztráty. Neovladatelně plakala a začala odjíždět pryč na vozíku. Přátelé však zasáhli. A o chvíli později ji už zvedali do sedla.
„To byla moje nejhorší noční můra, která se stala skutečností,“ vzpomíná Barwicková. „Seděla jsem tam shrbená nad sedlem, bez jakéhokoli pocitu, že vůbec sedím na koni, a vedli mě po jízdárně.“
Tu noc přemýšlela o tom, co se stalo. Zvažovala, jak dál pokračovat. Pak si uvědomila, že má na výběr.
„Nemohla jsem už někdy v budoucnu říct: ‚No víte, zlomila jsem si páteř, a tak jsem nemohla jezdit,‘“ vysvětlila. „Ukázalo se, že to není pravda. Musela bych tedy říct: ‚Zlomila jsem si páteř a rozhodla jsem se nejezdit.‘ A s takovým tvrzením jsem žít nechtěla.“
Paralympijská závodnice Lauren Barwicková jede po cestě na své farmě v Reddicku na Floridě se svým penzionovaným soutěžním koněm Off to Paris. (Natasha Holt)
Do stáje se další den vrátila s neochvějným odhodláním. A jezdila – zpočátku shrbená, ale s každým dalším dnem silnější a vyrovnanější. Přátelé z její stáje jí pomáhali a zkoušeli různé způsoby, jak ji v sedle zajistit, až nakonec dokázala jezdit bez cizí pomoci.
Výstup na vrchol
Jak jí rostlo sebevědomí i jezdecké dovednosti, lidé z parajezdeckého sportu – jezdeckých soutěží pro osoby se zdravotním postižením – ji povzbuzovali, aby se zapojila. Odmítla to.
„Nechtěla jsem mít s paralympiádou nic společného, protože jsem nechtěla být zařazená do kategorie s partou dalších ochrnutých lidí,“ zmínila Barwicková. „Netušila jsem, že je to paralela k olympiádě.“
Paralympijské hry následují po každých olympijských hrách, využívají stejná sportoviště a přitahují špičkové sportovce z celého světa.
Barwicková zjistila, že v parajezdeckém sportu soutěží lidé s různými druhy omezení až na nejvyšší úrovni, včetně drezury. Tento sport – pojmenovaný podle francouzského slova pro „výcvik“ – ukazuje koně a jezdce, kteří spolu v náročných sestavách téměř tančí, a hodnotí se přesnost i krása provedení.
Lauren Barwicková si s pomocí dvou asistentů přitahuje vlastní silou horní části těla tělo do sedla na paralympijských hrách 2020 v Tokiu, které byly odloženy a nakonec se konaly v létě 2021. (S laskavým svolením od Jona Strouda, Jon Stroud Media)
Parajezdci se rozdělují do pěti stupňů podle míry postižení. Soutěží proti jezdcům s podobnou úrovní omezení. Jezdci ve stupni I mají nejzávažnější postižení. Barwicková, která je ochrnutá od pasu dolů, byla po léta zařazená do stupně II. Po změnách pravidel je nyní považována za jezdkyni stupně III.
Aby jí soutěžní příprava šla lépe, přidali jí dopředu na sedlo madlo, které jí pomáhá při nasedání, sesedání i udržení stability. Přidali jí také pásky na nohy, aby je zpevnily. Naučila se dávat koni pokyny hlasem. Naučila se také dávat povely jemnými doteky dvou tenkých hůlek, které drží v každé ruce jednu, na tělo koně.
Pouhé čtyři roky po nehodě reprezentovala Barwicková Kanadu na paralympijských hrách 2004 v Athénách v Řecku.
Být dost dobrou jezdkyní pro vrcholnou mezinárodní soutěž takového typu je jen jedna z výzev, podotkla Eleanor Brimmerová, parajezdkyně a prezidentka United States Para-Equestrian Association.
„Abyste mohla soutěžit na nejvyšší úrovni, musíte mít talent, finance, koňského partnera i tým kolem sebe,“ řekla Brimmerová deníku Epoch Times.
Barwicková tehdy na paralympijských hrách skončila šestá a sedmá. To, že odjížděla bez medaile, ji jen posílilo v odhodlání.
Nejlepší na světě
Aby se o svém sportu dozvěděla víc, navštívila seminář, který vedl Američan Pat Parelli, jeden z nejslavnějších trenérů koní na světě. Už více než 40 let učí lidi po celém světě, jak s koňmi komunikovat a „napojit se“ na ně způsobem založeným na důvěře. Říká se tomu „přirozená práce s koňmi“.
Právě tam Barwicková učinila další zásadní životní rozhodnutí.
„Sjela po skončení dolů z kopce, představila se a zeptala se mě, jestli jí můžu pomoci dostat se na další paralympiádu a vyhrát zlato,“ popsal Parelli pro Epoch Times.
„A já jsem řekl: ‚Zaprvé, proč si myslíš, že jsem ten pravý, kdo ti má pomoci? A zadruhé, proč bych si měl myslet, že jsi ta pravá, které můžu pomoct?‘
„Tak to začalo. Prostě jen řekla: ‚Já vím, že to dokážu.‘
„A já na to: ‚Tak mi to musíš dokázat.‘“
Během toho, co se v podstatě změnilo ve dvoutýdenní pohovor na Parelliho farmě, Barwicková pomáhala s prací a jezdila na koních spolu s jezdci bez handicapu, někdy i přes kamenitý horský terén. Bylo to něco úplně jiného než ježdění, na jaké byla zvyklá v pečlivě hlídaných jízdárnách. Pro Barwickovou to poprvé po velmi dlouhé době působilo jako… svoboda.
Sponzorovat naději na paralympiádu je drahé a nároky soutěžního tažení za kvalifikací by si vyžádaly obrovské množství času. Parelli potřeboval vědět, že má v sobě houževnatost, jak říká. A potřeboval důkaz o třech věcech: Je dost dobrá jezdkyně? Je dost dobrá studentka? A je to člověk do soutěží se „soutěžním mozkem“?
„Za ty dva týdny, co tam byla, mi to všechno dokázala, a od té chvíle jsme pokračovali dál,“ uvedl.
Lauren Barwicková, ochrnutá od pasu dolů, jezdí s nohama připnutými k drezurnímu sedlu bezpečnostními popruhy, které se v případě nouze uvolní, a svému koni Onyxovi dává jemné pokyny tenkou hůlkou. (Brenda Ladd)
Parelliho nepřekvapilo, že Barwicková může i z vozíku vynikat jako jezdkyně a zároveň učit další milovníky koní. Nezáleželo na tom, že nad ní koně čněli, zatímco seděla ve vozíku.
„Vozík je jen postroj,“ řekl Parelli. „Svoboda je naučit se volně pohybovat ve vlastním postroji. Každý máme svůj vlastní postroj.“
Jeho sponzorství pokrylo náklady a zajistilo kvalitního koně potřebného k závodění. A po sérii úspěšných závodů si vybojovala místo v týmu, který zamířil na paralympijské hry 2008 v Pekingu. Tam jí rozhodčí ohodnotili drezurní úlohu tak vysoko, že získala stříbrnou medaili. Ve volné sestavě na hudbu pak ona a její tančící kůň Maile vybojovali zlato.
V roce 2012 s pomocí dalšího sponzora soutěžila Barwicková na paralympijských hrách v Londýně na koni jménem Off to Paris. Skončili šestí a osmí.
O dva roky později získala Barwicková stříbro za volnou sestavu a bronz za individuální úlohu na Světových jezdeckých hrách 2014 ve francouzském Cannes. Mezinárodní jezdecká federace ji zařadila na první místo mezi parajezdci na světě.
Zrak upřený na Los Angeles
Mezitím koupila pozemek v Reddicku na Floridě a s pomocí svého otce tam postavila tréninkové zázemí. Potom v roce 2013 přiletěl ze Švédska bratr jedné z jejích studentek, aby se u ní učil. Fabian Brandt byl profesionální tanečník, který toužil pracovat s výcvikem koní.
Brzy s Barwickovou zjistili, že jejich společná láska ke koním mezi nimi vytvořila ještě hlubší pouto.
V roce 2025 oslavili 10 let manželství a dnes jsou rodiči dvou začínajících jezdců: osmileté Violy a tříletého Braxena.
Jak se ale život měnil, jedna věc zůstávala stejná: odhodlání Barwickové.
Znovu startovala na paralympiádě v Rio de Janeiru v roce 2016 a na Onyxovi vybojovala ve svých disciplínách šesté a sedmé místo. A soutěžila také na odložených paralympijských hrách v Tokiu v roce 2021 na Sandrinovi, kde obsadila šesté a deváté místo.
Onyx už je v důchodu. A Sandrino, kterého má nyní k dispozici v rámci pronájmu, už kvůli starému zranění není schopný soutěžit na olympijské úrovni, protože ho nechce přetěžovat.
Barwicková stále doufá, že bude soutěžit na letní paralympiádě v Los Angeles v roce 2028. Jak uvedla, bude potřebovat sponzora, který jí pomůže pokrýt náklady, a také zcela výjimečného koně. Naučila se však nikdy nepovažovat nic za nemožné.
Doufá, že se najde někdo, koho bude těšit vzrušení z honby za olympijským snem a kdo jí pomůže a připojí se k ní „na té cestě“.
Lauren Barwicková na rodinné farmě v Reddicku na Floridě se svým manželem a trenérem koní Fabianem Brandtem, synem Braxenem na Mindy a dcerou Violou na Off to Paris. (Natasha Holt)
Lauren Barwicková na rodinné farmě v Reddicku na Floridě se svým manželem a trenérem koní Fabianem Brandtem, synem Braxenem na Mindy a dcerou Violou na Off to Paris. (Natasha Holt)
Mezitím dál vystupuje s Parellem na některých jeho seminářích. Jak podle něj sledují, jak ze svého vozíku navazuje s koněm vztah důvěry a komunikace, inspiruje to ostatní.
„Psa můžete cvičit kusem masa, ale u koní to funguje opačně,“ řekl. „Nemůžete je uplácet, aby se chovali, jak chcete. Lidé si myslí, že ano, ale nejde to. Musíme tedy lidi naučit, jak docílit toho, aby se s nimi kůň chtěl spojit. A právě to se Lauren naučila – jak mít to spojení, to pouto. Tam to všechno začíná.“
Dokonce i správce stáje Franky Muller žasne nad tím, jak se Barwicková stará o koně na farmě a dělá běžné práce jako všichni ostatní, stejně jako nad tím, že se znovu vrací k ježdění na náročných koních, s nimiž mají ostatní jezdci potíže.
Podle Mullera Barwicková každý den znovu udivuje lidi kolem sebe.
„Zapomínáme, jak těžce postižená je, protože toho tolik dokáže,“ řekl.
Barwicková jen pokrčí rameny, když jí lidé říkají, že je „inspirací“.
„Raději bych lidi posilovala, protože posílení jim ukazuje cestu,“ prohlásila. „Inspirace po týdnu vyprchá.“
Cílem podle ní je být „co nejlepší“ v situaci, v níž se člověk ten den právě nachází.
Rychle připomíná, že život je plný výzev. Pro každého.
Skutečná otázka podle ní zní: „Jak přijít na to, jak jimi projít a vyjít na druhé straně s úsměvem na tváři?“